Už tolikrát jsem znuděně dřepěla v práci, že mi to ani nepřijde divné. Já vím, já vím, měla bych se učit a za chvíli se na tu němčinu budu muset vrhnout, ale zatím je nám oběma dobře tam, kde jsme.
Začínám si myslet, že můj mozek stávkuje v přímé úměrnosti k době zbývající do prázdnin. Těch pár posledních dní ve škole vyloženě trpím a snažím se alespoň předstírat zájem a nedopovat se něčím koňsky silným příliš často. Kdyby to bylo možné, řekla bych, že jsem těhotná, jak je mi zle...
A Pája? Tsssss. Naprosto neférově si odjel na vodu a vůbec mu to není blbé...
Takže je mi smutno. Jsem tu sama samotinká, němčina (3), dějepis (snad 2?) a chemie (prosímprosímprosím 3) se na mě zlomyslně šklebí a stejně protivné je i ticho z jisté strany, stále stejné výsměšné ticho, bez odpovědi, přání k narozeninám, pouhých slov "stále žiju". Myslela jsem, že dva roky pro něj budou znamenat víc a že to původní přátelství zachráníme, očividně jsem se pletla.
Ovšem blbým fňukáním nic nezměním :-)
Bude léto. Teplo. Sluníčko a zmrzka a Kari spoooooousta času s tím nejdokonalejším človíčkem pod sluncem. Takže se budu usmívat. A vy taky! :-)
Ach, musím vás ještě o něco požádat... o soustrast pro právě pasovaného maturanta. Bojíííííííííííííš se???
Haf neboj, muj mozek stavkuje uplne stejne.. ja uz bych uceni tenhle tyden zrusila.. :)