Chtěla jsem psát o tom, jak je krásné se jít v jarním sluníčku projít se psem.
Že vypadám jako kachna.
Že už mám skoro hotovou klasifikaci a že mi děda vyvěštil, že se ve čtyřiadvaceti vdám a budu mít dvě děti.
Místu toho zírám na tu kurva přitažlivou fotku někoho, do koho bych nedávno neřekla, že by se mi byť jen mohl líbit, a upíjím whisku.
Táta měl vždycky vkus a nikdy nekontroloval, kolik toho zbylo.
Proč si připadám jako troska, znovu a znovu kontrolujíc telefon?
Mám už zase dlouhé vlasy. Je to krásný pocit.
Myslela jsem, že mě schizofrenie už opustila, ale asi nabrala sílu z vyjivšího slunka. Vlastně si to užívám. Mám pro sebe samu skvělou výmluvu, proč nemůžu být normální...
A zítra půjdu za Cvrč do práce a snad si nebudu připadat tak divně prázdně.
Protože Cvrč je vždycky všude plno.