když venku svítí slunko (ke smůle všech okolo je to čím dál častěji), není síly, která by mě donutila zůstat doma. vždycky popadnu sluchátka a psa a pár hodin se prostě touláme.
musela jsem se mu strašně smát, když dnes objevil na větvi pověšený černý kabát a vyděšeně se zastavil. kuňkl, udělal tři kroky, zavětřil a znovu zastavil. bylo mi ho skoro líto, jak už mu bylo blbé jenom zbaběle stát a čekat, jestli se to pohne, tak jemně ňafnul, ale blíž se neodvážil a jenom střídavě koukal na kabát a na mě. stejně jsem k té věci musela přijít na několik centimetrů, aby se odvážil projít okolo. bůh ví, čím mu to smrdělo. byl nádherný :o)
pár hodin si čtu. já vím, že bych se měla učit, ale nedokážu se k tomu přinutit. zítra snad bude času dost. s cvrč sháníme oddávajícího a svoby se se mnou hádal o odvozu do plzně a život zní tak krásně, dokud je s kým ho žít...
ach, osmého budu mít zkoušky. táta se zasmál a říkal, že je tou dobou naštěstí v ostravě. hmm, jeho minus, já jsem totiž táááááááákhle šikovná a obzvlášť za volantem...
našla jsem se zahrabná ve veržího mikině. zase.
tak mi už někdo prosím dejte přes tlamu.