Znovu mi poklepává po rameni a šklebí se do monitoru. Nelíbí se jí větná stavba, furt remcá, začíná mi tím připomínat tebe, Cvrč.
Ale s tebou jsem takhle nikdy nemluvila. Nemyslíš špatně ty špatné věci, co říkáš, a já to miluji. To vědomí, že i někdo jiný umí chápat nedokonalost jako přednost a smát se odporu.
Nevím proč. Chybíš mi, když tu nejsi, ale věř mi, nahlas ti to neřeknu. Ne vážně.
Zvykla jsem si každý večer otevírat okno, protože jí se to nelíbí.
Vždycky jím okolo půlnoci připluje naše kočka, její zelené reflektory rozeznám už z vedlejší střechy. Zapálila bych si, ale bylo by to tu cítit, tak si jenom užívám jarní vzduch ve vlasech a čekám, až přijde. Přistane na kopičce dnešního oblečení a uraženě mňoukne, že ji nechci pustit z pokoje.
Pak je tu ticho a ona na mě kouká a já myslím na tebe a na to, jak bych chtěla být dospělá a že to nejde.
Až když si konečně uvědomím, že je to jedna velká fraška, jdu spát.
Vlastně jsem nikdy neměla lepšího přítele.
Ale Cvrč - to jsi nikdy nečetla.
miluju tě haf... víš to.. :)