Nad hlavou je tma. Cvakání psích zubů zní jako přízrak zítřejší historie a kdo ví, jací lidé mi to podávali ruku. Vím! Ale kolikrát jsem se zeptala, má-li život smysl? Starci mají plnou hubu velkých odpovědí a tiché oči. Oni neví. Vím?
Hodiny na stěně mlčí už pár let. Mamince to bylo líto a tys měl radost, že si s nimi můžeš hrát. Rozedřená kůže bolí, co ti dá víc, než pravda? Slast, co svazuje a nikdy se neomlouvá. Slyšíš je zpívat? Skřípou jako tisíce ostří v žule a jsou stále hlasitější a nepřestanou, dokud na ně nezapomenu.
Je mi zima.V únoru to tak obvykle bývá, ale dnes tu vzduch voní... jinak, jako by sliboval něco věčného. Přijde zase jaro? Budu umět psát o lásce a blahořečit tisícům bleděmodrých múz? Fialka uvadla. Vody je málo a demece příliš a zapálíš si cigaretu a shoří ti stůl... máš ještě cigaretu?
Ach, asi nevím. Nesnáším to slovo! Proč bych neměla vědět? Příliš dospělá... snad... a vlastně ještě dítě. Umím milovat? Skutečně milovat? Pohrdaje všemi letadly a oceány... budu klečet a prosit... Ale ani řasy nezakryjí zeleň sklopených očí - jsem na ně příliš hrdá? Stěny se sklánějí. Za oknem cosi čeká, nedočká se, krása není důležitá a zůstane jen prázdné srdce.
Nebo ne?
Tohle mi říct po ránu, tak bych tě musel hned pomilovat.