31. ledna 2010 v 0:47 | Hate
|
Ahoj... já jsem Haf, jestli si mě ještě pamatujete. Asi tak... půl roku jsem byla v mikrospánku... ale ne, to se nehodí. Byla jsem prostě debil.
Odjížděla jsem s romantickými představami a přírodě a přátelích a slávě a já nevím čím vším... a vrátila se jako... produkt. Výrobní číslo 1992. Nevím, jestli se mám omlouvat, možná spíš... ze sebe nebudu dělat ještě většího vola.
Jsem strašně zbabělá, podlá a prospěchářská, jsem egoista a především neschopná dělat rozhodnutí, která jsou nepříjemná. Tak jsem tu zůstala. Jo, tady to máte... na zlatým podnose... s překvapením uvnitř... Haf je strašnej slaboch.
Nikdy jsem nevěřila, že by v mém životě mohla nastat situace, kdy prostě nebudu mít chuť psát. Nastala. Trvala chvíli, ale o to víc jsem si ji užívala. Už dlouho mám takovou vtipnou teorii... bude to už asi diagnóza... že neumím psát, pokud nemám problémy. Pokud moje srdce nekřčí o pomoc... ze všech sil... a stejně ho nikdo neslyší. Neumím psát plytké verše, které nejsou od srdce... jsou směšné, skoro směšnější, než já. Znamená to, že si mám vybrat? Zatím vybírali ostatní... nemlčela jsem, to ne, nejsem taková, ale... nikdy to nedopadlo tak, jak mělo. A vždycky jsem jako největší zoufalec/cynik v jedné osobě seděla někde v koutě s bločkem a křičela tak nahlas, že i moje tužky už z principu raději nepsaly. Možná jsem jenom nevěděla, jak vypadá štěstí, nebo možná jak vypadalo... když jsem seděla v tom pokoji s velkými okny a myslela si, že je všechno v pořádku. Že nevadí, že nic necítím, nevadí, že mi nechybí rodiče, nevadí... že to nejsem já? Hloupá, bláznivá... empatická? A vzápětí pravý opak těchto vlastností? Sama ze sebe jsou vytvořila člověka, který si zakládal na své inteligenci (a kdo by tam nebyl intelignentí!) a těch střípcích pověsti, která mi ještě zbyla.
Mí přátelé mě tu složili dohromady - nazvala bych to léčbou šokem, když mě Tatínek poprvé uviděl a prohlásil, že jsem čtyři. Když mi Cvrč začala říkat Prcku a maminka udiveně koukala na mou neschopnost se vyjádřit... Za první dva dny jsou toho probrečela víc než za celý život před tím. Děkuju, moc děkuju za to, jak jste mi pomohli... nezasloužila jsem si to. Vy to víte.
Nevím, co jsem si vlastně myslela, když jsem se zamilovala. Je to se mnou tak beznadějné, že jsem opravdu věřila něčemu tak nepochopitelnému? :-) Bylo to pár nádherných dní. Zní to skoro jako klišé, ale copak to jde říct jinak? Jako by už všechno mělo být jenom dobré. Jako bych viděla svět... líp... rozhodně míň realisticky, ale o to víc jsem si vychutnávala ten pocit - prostě žít. Jsem tím známá, že si po štěstí dupu sama. Se vší grácií a pompézností člověka, který toho v životě moc nedokázal, zato... knows how. Hlasitě.
Když tu teď křičím, poslouchá to někdo? Já vím, dočetli jste v půlce, pubertální výkyvy nejsou ničím zajímavé.
... slíbila jsem si, že přestanu kouřit. A že se neopiju jenom proto, abych na svoji naivitu nemusela myslet. Někdy stojí za to se pořádně vykoupat v žalu... snad přijdu i na nějakou kladnou stránku toho všeho...
Slíbila jsem si, že plakat budu až doma a poprvé se mi to nepovedlo. Smutné. Nějak měknu. Kdysi se mi moc líbil citát I didn't break your heart - I traded it for something better. Měla bych se jím asi začít řídit... ach... samozřejmě ne doslova. Nevím, jesti umím být taková mrcha.
I když jsem toho probrečela tolik, že už mi opravdu zbývá jen hromada cynických veršů, stejně pořád nějak doufám, že se snad potkáme... jindy, jinak, líp.
Možná se potom hodně opiju. A určitě budu znovu plakat. Asi to risknu :-)
Děkuju za pár týdnů v nebi. A za skryté iluze, o kterých jsi nevěděl. Dalo mi to asi víc, než jsem chtěla. A mrzí mě, jakým způsobem jsem se zachovala. Po pátečním večeru už jsem... prostě nemohla dál. Později už bych se nedokázala přinutit odejít. Asi mi rozumíš.
Ach, původně se to nemělo zvrhnout v předstíraný dialog.
Tak jinak.
Vezmete mě ještě zpět? :-)
Peti, malá.. naše.. ty se ještě ptáš?