Žádná z mých postav neapeluje na krutost obživnutí a ani bych jim to nepřála, na to jsou příliš vysněné. Povídka je hloupá a snad i sentimentální a vůbec ji nemusíte číst. A konec... neumím si představit žádný jiný. Tu mne máte...
Jeho úsměv byl tím nejkrásnějším na světě. Když se usmíval, slunce zašlo a jeho oči se staly hvězdami, které šeptaly tajemství nejtemnějších zákoutí všech jeho duší, propálily si cestu vrstvami černého oblečení, hrudním košem až vnikly do srdce. Ach, jak jen to bolelo! Jako když pohladíte tupou dýku a s láskou si ji bodnete do ňader, zas a znovu, bez ustání, a kdyby se vám dostávalo dechu, nikdy byste se nedokázali vzdát té rozkoše, pohlazení ledového kovu...
Říkali o něm, že je zlý, že mne stáhne na dno, odkud nenajdu cesty zpět. Že jeho černé oči jsou očima ďábla a jazyk, jeho jazyk... ach, ten mne přenese do horoucích pekel. Obežene mé vězení ostnatým drátem a bude se mi krutě smát až do skonání věků...
Ve skutečnosti měl zelené oči a medový hlas, zhrublý cigaretovým dýmem. Usmíval se, podávaje mi ubalenou cigaretu, a když mi připaloval, rysy mu změkly citem, který jsem neuměla pojmenovat... Miloval mne tak, že by to žádná z jeho kurev nedokázala pochopit, snad ani on sám ne, ale já v něm díky všem těm rokům dokázala číst.
Když odcházel, sliboval, že jednou, až budeme staří, se sejdeme nad hrnkem černého čaje a v kouři cigaret si vyložíme své životy. Svět že je malý a láska velká. Jak patetické prohlášení od člověka, jež jediným svým pohybem mohl lámat ženská srdce! A jeho hlas... ach ano, tím hlasem mi slíbil, že až už budeme znát všechna svá tajemství, potom bude čas na to největší...
Slíbil mi, že naše smrt bude krásná a děsivá zároveň, tajemná a nepochopená... jen naše. A potom odjel.
Nikdy jsem jej nepřestala milovat. Mé dvě děti mi byly tou nejbolestnější vzpomínkou na nejkrásnější okamžiky mého života, můj muž tím nejpříjemnějším rozptýlením neutěšeného včerejška, loňska, století... Staří přátelé odcházeli, přibývalo knih v policích a květiny v oknech stále vyrůstaly a zase vadly. Nakonec i naše děti vyrostly a můj muž zemřel.
Nikdy jsem necítila tak silné vzrušení, jako tehdy, když jsem v před lety určený den čekala na kopci u Svatého Kříže. Už byl celý rozbořený, snad jen kamenné základy mu zbyly, lidé ale těžko mění své zvyky a ani já jsem nebyla vyjímkou. Vteřiny se vlekly a když se na úpatí konečně objevila shrbená postava, téměř jsem nedýchala.
Nebyl to on. Nemohla jsem v něm vidět mé mladé pokušení, ani lásku v jeho očích, ale osud, který jsme se si jednou vyvolili, není tak lehké změnit...
Zachvěla jsem se, když mě políbil, ne však láskou, ale opovržením. Vzal mě za ruku a dovedl ke srázu.
Děkuji, zašeptal a padali jsme dolů.
A tentokrát to vůbec nebylo melodramatické.
Krásne. 5 hviezdičiek