Dnes budu psát o dešti. Já totiž skoro vždy píšu o dešti. O okamžiku, kdy první ledová kapka spadne na mou tvář, o šumění stromů.
Miluji déšť, víc než cokoli.
Snad připomíná svobodu, snad jen příjemně chladí na tváři. To nevím. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, nad takovým životem jedné dešťové kapky.
Ale asi je to docela mizérie, nemyslíte? Stále totéž…
Všechno začne kdesi v horách, svítí slunko, možná voní protěž… jsou v kopcích kolibříci? Asi ne? To nevadí. Mám kolibříky ráda - skoro jako ten déšť.
Ale odtud přece musí odejít… odteče v nepatrném potůčku, později v říčce… šumí v březích… je slyšet bučení kravských stád někde na mírných svazích…
Až je tu najednou veletok. Hučí, trošku děsivě, trošku přitažlivě, strhává vše okolo sebe, nese obrovské nákladní a výletní lodě.
Až docestuje do moře. Jestli už v říčce byla tato malá kapka ztracená, co tady? Ačkoliv, určitě i ona uzná, ta slaná vůně slunce prosvítající skrz vodní hladinu… mají něco do sebe. Určitě.
Jenže nakonec se z ní stejně stane onen déšť, dopadající na listí stromů, střechy, lidské tváře.
A když se smísí s mými slzami, budu navždy vědět, že jsem přesně taková kapka deště.
Nekonečně milovaná. Nekonečně obdivovaná i nenáviděná.
A nekonečně sama.
Nielen sama, ale v toľkých kvapkách aj slzách sa strácaš medzi ostatnými, to je tá samota :)
Tiež mám rada dážď, ale skôr z toho dôvodu že ma príjemne uspáva.
Viem, nie som veľmi poetický človek.