Nechce mě pustit a navíc je ještě drzé.
Pch.
Komu jsem co udělala...
Seberte mi to někdo.
Já už mám svých jizev dost.
(Víte, na smutku je nojkomičtější, že nikdy pořádně nevím, proč mě bolí hlava a tečou mi slzy. Že nevím, jak se to stane, že najednou držím v rukou svůj život a nedaří se mi ho udržet pohromadě. Že je mi jedno, jak to zítra bude vypadat a že si vlastně vůbec nejsem jistá, že bude nějaké zítra. Ale jsem zbabělec a zbabělci ze zásady nemájí vůli utéct - a tím se z nich stávají hrdinové.)
... jen počkej, Zajíci.