Teď už tě nenechám odjet beze slovíčka.
Bez pořádného vánočně-naštvaného rozhovoru.
Vážně jsi mi začal strašně chybět. Dřív než jsi odjel.
Možná to tak tenkrát ve škole nevypadalo...
(... a asi to tak nevypadá ani teď... )
Ale já prostě nechci ztrácet přátele, jejichž cit neumím opětovat, víš?
A já tě mám ráda. A měla jsem. Jen jinak než ty. Je to moje vina, ale nechce se mi snášet její důsledky.
Je to už strašně dávno...
A teď si mě nevšímáš a mě to mrzí.
Chápu tě. Příliš.
Víš?
Věříš mi to?
Nemyslím si. Vlastně je to fuk. Z hlediska toho, co ještě bude, už moc nezáleží na tom, jestli se mnou ještě někdy skutečně promluvíš, když teď jsi pryč ty a potom odjedu já. A než se odmaturuje a když se člověk začlení do dalšího života... v něm už na nás asi nebude místo...
Nebude místo pro spletené kroky v tanečních a zoufalé pohledy na školních chodbách.
Škoda...
Ne. Tentokrát tě prostě bez pořádné session nad pivem pryč nepustím.
