close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kam táhnou lumíci

21. prosince 2008 v 23:10 | Hate |  Slohy
Druhý pokus o slohovku. Musím se pochlubit, že byl dokonce uznán za charakteristiku :-)
PS: Opravdu nemám bratra.

***
Hlasitě bouchl dveřmi a vesele křikl do schodů: "Tady mě máte!"
A máme ho-. No jo, jako obvykle. Někdy si říkám, z čeho to jeho nadšení pramení, jestli z příchodu domů a nebo samotného pokřiku.
Zabouchly se druhé dveře. V duchu jsem počítala. Jeden, dva… teď to přijde…
Prásk!
Byly tam schody. Dva. Asi zase zkoumal mou nástěnku, místo toho, aby koukal na cestu.
"Nazdar!"
Nemělo cenu ptát se, jestli je v pořádku. Byl. Vždycky byl. Spíš jsem se asi měla zeptat schodů.
Rozjařeně se uculil. "Něco pro vás mám!"
Mamka vzdychla a snažila se předstírat nadšení. I já, slepec, jsem si všimla té nejistoty v očích, když se ptala, co to je. On ne. Zmateně šacoval kapsy a z očí vytřásal neposlušné prameny vlasů, nespokojeně krčil nos. A stejně mu to nějak zvráceně slušelo.
"Mám!"
Nadskočila jsem, okna zavibrovala. "Prosím, ne tak nahlas!"
Ušklíbl se. "Ale tohle je strašně důležité, víš?" Povytáhl obočí. Měla jsem potíže se nezasmát. Byl občas tak dětinský. Svým typicky nemotorným způsobem schoval pravou ruku za záda a natáhl k mamině ruku. Já jsem s tou svou podvědomě ucukla, i když mi žádné nebezpečí nehrozilo. Ne teď. Ale při jeho štěstí, kdybych mu ji měla podat já a podala, asi bych ji teď měla zkroucenou, rozdrcenou nebo žádnou. On za to vlastně nemohl. Asi rozštěp osobnosti nebo něco podobně bláznivého.
Ruku mu podala. Chvíli jsem čekala, ale oba byli naprosto v klidu. Nějak jsem se neměla k vydechnutí.
"To je k narozeninám," zašeptal měkce a položil jí na dlaň nějaký papír.
Ne. Ne! Maminka přeci dnes nemá narozeniny…
"Já přeci dnes nemám narozeniny…" potvrdila mi to překvapeným hlasem.
Jen se tajnůstkářsky zašklebil a skoro porazil stoličku, když se o ni neopatrně opřel. "Ale ta fotka ano."
Posadil se, prsty nervózně vyklepával čardáš do stolu a čekal na naši reakci.
Maminka strnule hleděla na snímek. Přišla jsem blíž.
"Co to má být?"
Nad jeho andělským úsměvem jsem si představila ďábelské rohy. Tak nějak to popisoval pan Kainar.
Bratr, jako by mi četl z očí, zanotoval "Jsi moje sladká jenže čumící…"
Maminka se zasmála. "První narozeniny, viď?"
Hrdě vypjal hruď a rukou si shodil skleničku do klína.

"Mami, kam táhnou lumíci?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.