Měla to být kdysi humorná charakteristika člena rodiny, ale mě když posadíte k otevřenému wordu, přestávám přemýšlet...
***
Ona byla vlastně zvláštní odjakživa.
Víte, jako malé mi to ani tak nepřipadalo. Znala jsem ji stejně jako sama sebe a bezmezně ji milovala. Myslela jsem, že všichni musejí být jako ona. Celý můj svět se skládal z jejích rozhodnutí.
A maminka byla na ni neuvěřitelné hrdá, stačilo, když jen netrpělivě odhrnula vlasy z čela nebo si zamyšleně ohlodávala nehet na palci.
Prý vypadala roztomile - ale já jsem nevěděla, co to slovo znamená.
Tenkrát se v dlouhé sukni točila uprostřed pokoje a upřímně se smála. Přece se jí musela motat hlava! Ale točila se dál.
Ostatní říkají, že se změnila. Že už své tmavé hlasy nenosí tak hrdě a raději si s nimi zakrývá oči. Zelené oči… plné smutku? Stará červená sukně leží pod černými kalhotami ve skříni polepené úryvky z oblíbených knih. Dveře skřípou stejně jako její hlas. Přesto dál chodí hrdě vztyčená, jako tenkrát, když zakopla a rozbila si koleno. Ale maminka jí přece říkala, že nemá běhat! Tak ani necekla. Slabost je prý ten nejhorší zlozvyk, říkali jí. Co to je, ta slabost?
Slabostí je hlava schoulená mezi rameny a uhýbavý pohled. Slabostí jsou tichá nerozhodná slova.
Už je dospělá. Tatínek to říkal. Že má být zodpovědná a nenechat nikoho, aby ji srazil na zem. A tak se bojí, strašně se bojí shrbených zad a tichých slov. Snad proto téměř nemluví…
Jen čelo se jí krčí stále stejně. Vznešené vysoké čelo. Říkají, že je namyšlená, ale ona jen žije ve svém světě. Světě bez nespravedlnosti a rozbitých kolen.
Prosím, neberte jí ho. Nikdy jí ho neberte.
Už jsem přece psala, že jsem zvláštní…
Máš u mě diplomek:-*Napiš jak se ti líbi:-* ..pp Hany:-*