Nějak mě v poslední době přitahují pampelišky. Víte, ty odkvetlé, které, když do nich fouknete, rozletí se na tisíc kousků a bílé chmýří se pak líně vznáší v letním vánku a pomalu se nechává posadit na zem... skoro jako sněhové vločky.
Už jste někdy pozorovali slunce skrz sněhové vločky?
*
Já
Jako odhozená hračka
… jak předmět zkoumání
Plešatých vědců s brýlemi
Plachá pohledů
S nosem přilepeným na skle
Snad namyšlená
… snad.
Já
Jako malůvka na zrcadle
Zamlženém od vlastního dechu
Nesmělá jako jarní slunce
Drze se deroucí do oken
Skrz stažené žaluzie
Zelené žaluzie
Jen já
Jako poslední odkvetlá pampeliška
Kývu se ve větru
Mne nikdy nepoznáš
Nepohladíš
Mne ne
Ani když slunce zapadne
A vítr vysklí zrcadlo
Dál se budu kývat
Dál budu
Zůstanu
Jen já.
Jako odhozená hračka
… jak předmět zkoumání
Plešatých vědců s brýlemi
Plachá pohledů
S nosem přilepeným na skle
Snad namyšlená
… snad.
Já
Jako malůvka na zrcadle
Zamlženém od vlastního dechu
Nesmělá jako jarní slunce
Drze se deroucí do oken
Skrz stažené žaluzie
Zelené žaluzie
Jen já
Jako poslední odkvetlá pampeliška
Kývu se ve větru
Mne nikdy nepoznáš
Nepohladíš
Mne ne
Ani když slunce zapadne
A vítr vysklí zrcadlo
Dál se budu kývat
Dál budu
Zůstanu
Jen já.
H.