Jinak si totiž neumím vysvětlit fakt, že jsem se v půli noci vzbudila a šla si dolů k sestře pro růžového poníka.
A česala mu hřívu... pochodovala s ním po pokoji... Povídala si s ním... jak jsme si rozuměli!
Popadl mě takový záchvat infantility, že jsem si k tomu hezky pustila Tokio Hotel.
Nahlas.
Hodně.
A pak jsem se postavila před mé obrovské cool zrcadlo a zaujatě si okolo očí namalovala tlustá černá kola. Jak jsem byla krásná! Ani EMO by na mě nemělo! Nevypadala jsem jako panda. Sama sobě jsem až příliš přesně připomněla mé noční můry. Už chyběla jen kápě a kosa.
A teď tu sedím, už asi popáté poslouchám Vanillu (zabijte mě někdo! prosím!) a tvářím se úžasně abstraktně. A to je OPRAVDU mírný výraz.
Takže si tohoto zápisu raději nevšímejte, ano?
Mějte se pěkně.
A užijte si sraz.
A já už radši končím, protože vidím dvojitě.
(A co? Neměl to tam nechávat ležet nehlídané.)
Minulosti své
Přítomnosti
Do budoucnosti
Nikdy neutečeš.
Hlad se postí,
Srostou kosti,
Ani smíru, ani zlosti
Prostě neunikneš.
Hate
Sraz se bude užívat špatně, bez tebe. Snad příště :(