Večer. Svíčky dohořely, z reproduktorů kvílí jedna balada za druhou a úsměv pomalu mizí z tváře.
Vergilie, doufáš?
_
V otázce života a smrti
Jsi nesmrtelný
Ať ztichlý nebo dýcháš
Tvoje oči se vznáší
V mezihvězdném prostoru
A dotek tvé mysli
Jako důkaz postmoderny…
.
Stejně jako ty nezapomeneš
I my, smrtelní
Věčně budeme vzpomínat
Protože štěstí neexistuje -
Jen sen melancholika -
A smutek čeří zbytečně prolité slzy.
Úder věčného srdce prázdno jámy času vyplní…
_
Jen zapomenout. Nic víc. Pamatuj, prosím, ty pěkné chvíle...
je to take magicke. chytilo ma to za srdce, velmi pekna praca...