close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. kapitola

2. března 2008 v 19:07 | Hate |  Duše jako trest
1. | Proč bychom to neskončili
[Když rozum zavelí, city jsou... v koutě a čekají na spasení. A nebo naopak?]

Před dětskou postýlkou stál vysoký muž v dlouhém bílém plášti a usilovně se mračil. Ne na dítko, které leželo v postýlce a spokojeně pochrupovalo, ale na svět okolo. Jak může být tak zlý. Jak může být tak nespravedlivý! Jak vůbec může…
"Františku?"
Muž se polekaně otočil, jako by byl přistižen při něčem nezákonném.
"Takhle jí nepomůžeš," řekl druhý lékař s chápavým pohledem. "Takhle ne."
"Podívej… je tak maličká…" šeptl nepřítomně a dál ji upřeně pozoroval. "A bezbranná… nevinná…
nikoho nemá."
"No právě. Brzy poputuje do ústavu. Nesmíš být tak přecitlivělý."
František byl vcelku pohledný a milý muž čerstvě po čtyřicítce, ale když se znovu otočil, po jeho mírumilovné povaze nebylo ani památky a v očích mu plálo tvrdé odhodlání. "Přecitlivělý? Zato ty asi nic nevidíš!" křikl. "Ne…? To dítě… to děvče… nemá rodiče, nemá domov, nemá hlas. Nemá nic, jen pár doktorů a jmenovku na krku. Nemůžu ji nechat samotnou!" Ztišil se, protože sebou děvče zavrtělo, ale dál zatínal pěsti.
Druhý muž na něj jen vyjeveně koukal. "Co se děje? Co se s tebou stalo? Doma-"
"Nic."
"Jak…?"
"Prostě nic. Pro tebe nic, pro ni všechno."
"Pojď…" vybídl jej smířlivě. "Pojď, je čas oběda."
František se sice ještě nervózně podíval k postýlce, když jej však jeho kolega ujistil, že se jí nic nestane, poodešel ke dveřím, věnoval děvčátku tiché "ahoj, maličká" a zavřel dveře.
***
Bylo to horší než školní jídelna. Ve sterilně bílé místnosti, jejíž monotónnost jen občas přerušila nějaká ta uvadající kytka, se tísnilo na stovku lékařů ve stejně sterilně bílých pláštích a čekali, až se otevře jediné okénko. Potom nastal zmatek. Každý vrážel do každého, sem tam někdo zaúpěl, ozval se zvuk tříštícího se skla a povětšinou následovaly hrubé nadávky. Jakmile se někdo dostal k přepážce, popadl první talíř, který mu přišel pod ruku (REMO? UHO? Hlad je hlad.), a rychlým krokem - nezřídka úprkem - se vrhnul k prvnímu volnému místo, které spatřil. Pokud se mu místo sehnat nepodařilo, posadil se na zem, pokusil se co nejpohodlněji opřít a čekal, až mu někdo stoupne do talíře, ze kterého se oranžovou plastovou lžící snažil jíst. A to nemluvím o tom, jak vybrané chuťovky se dostávaly k pacientům.
No, prostě celá státem dotovaná jídelna úpěla, vrzala a praskala ve švech.
(A taky to tam šíleně páchlo spáleninou. Ale to sem nepatří.)
František se postavil k nejbližšímu sloupku a čekal, až se vřava trochu uklidní. Neměl dnes náladu se cpát, aby jeho jídlo bylo alespoň vlažné… neměl chuť jíst.
Pak mu ale kdosi surově vrazil talíř s čímsi neidentifikovatelným, tedy poodešel k topení, opřel se o okenní tabulku, skrz kterou váhavě hřálo slunce (o světle se v tomto případě radši bavit nebudeme), nimral se v talíři a stále se mračil. V hlavě se mu honilo tisíce rozdílných myšlenek…
***
Dívenka se zamrvila a otevřela oči. Pár centimetrů nad ní se houpal cizí obličej. Takový divný, křivý, veliký… delší hnědé vlasy ji zašimraly na nosíku a ona kýchla. František se usmál a začal něco povídat. Nerozuměla mu ani slovo, ale on přesto mluvil dál a dál, až se jí opět začala klížit víčka… Drobounké prstíčky bezděčně sevřely okraj červené přikrývky a děvčátko za chvíli spokojeně oddychovalo.
***
"Proč, Marie?"
"Řekla jsem to snad jasně, ne? Konec přemlouvání. Žádný ukřičený mimino tu nestrpím."
"Ale ona ne-"
"To bylo poslední slovo."
V těsné předsíni stály dvě osoby a zuřivě na sebe poulily oči. Ta menší, Marie, měla ještě přes jednu ruku přehozenou bundu, jak ji žádost a jejího muže zaskočila a ona se nestihla svléknout. Ještě to by jí scházelo, děcko v domě, jako by nestačilo, že si František vyžadonil psa…
***
Na druhém konci města zvedla postarší spojovatelka telefon a nadskočila, když se jí u ucha ozval nadmíru rozčilený hlas.
"Ústředna? Spojte mě prosím s dětským útulkem hlavního města. Obsazeno? Počkám."
Pár minut ticha stačilo, aby se muž trochu uklidnil a když se s ním opět spojila, dokonce vlídně poděkoval.
"Prosím, dětský útulek hlavního města Prahy," nezaujatě pronesl cizí hlas na druhém konci drátu. "Co potřebujete?"
"Já… máme v nemocnici dítě bez rodičů. Byl by problém…?"
"Ale beze všeho… Nemocnice na Národní? Jistě. Někoho Vám tam pošlu. Budeme potřebovat jeho papíry."
"Její."
"Omlouvám se… připravte ji."
Františkovy oči zesmutněly. "Budu čekat. Děkuji… nashledanou."
***
"Tak, holka, tady to máš…" přimlouval se miminu, které na něj hledělo korálkovýma očima. "Pro dobrotu na žebrotu… místo toho, aby tvá máma byla šťastná, že jí doma nic nebude křičet, nechá tě tu. K tomu takhle. A má žena zase nestrpí nepořádek… vidíš, máme oba v rodině stejné fúrie. Je jen jediná možnost."
Mrně se zatvářilo ublíženě a lékař se usmál.
"Uvidíš, bude se ti tam líbit."
Pošimral dítko pod bradičkou a potom se zarazil. Papíry! Blesklo mu hlavou. Vždyť ty ještě nemáš jméno! Zažulil se na dívčinu a ta se pousmála. Vypadala jako sluníčko, které si popletlo barvy.
"Jakpak by ses chtěla jmenovat?" nadhodil. "Co třeba… ale ne, to je moc dlouhé… Míša? Tak se jmenuje příliš mnoho lidí, moc známé, moc fádní. Andrea? Příliš tvrdé… divné… tak… budeš… budeš Johanka."
Čerstvě pojmenovaná dál roztomile poulila očka na rozesmátého muže nad ní.
"Líbí?"
"Odkdy se ptáte dětí, jestli se jim líbí jejich jména?" zaznělo někde za jeho zády a on se stále ještě s úsměvem otočil. Jakmile však uviděl úředně vypadající starou pannu v černém kostýmku a přísným pohledem, úsměv mu stekl.
"No… totiž… právě poprvé. Dobrý den." podal oné dámě ruku a tázavě se na ni zahleděl.
"To je ona?" přísně na holčičku pohlédla. Když doktor přikývl, vnořila se do hlubin své kabely a podala mu nějaké formuláře. "Tohle je třeba vyplnit.
***
"… tak… a ještě rok narození, 1982. A je to. No vidíš… ani to nebolelo!" otočil se s děcku a dáma jen povýšeně zavrtěla hlavou.
"Povídat si s nemluvnětem… ostatně… je to překvapivě klidné a tiché dítě."
František se zarazil. "Já vám to ještě neřekl?"
"A co, pane?"
"Ona… je němá."
Na pár dlouhých vteřin zavládlo v místnosti naprosté ticho. Poté žena opět chytila dech.
"V tomto případě ovšem o svěření do naší péče nemůže být řeč."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vergilius Vergilius | Web | 2. března 2008 v 19:24 | Reagovat

Proč takovýchto povídek není víc? A proč je v nich vidět ta ošklivá pravda, jak je svět nespravedlivý?

A vidím že jsou v povídce zakomponovány i tvé osobné zkušenosti... REMO + UHO...

2 Cvrcinka Cvrcinka | 4. března 2008 v 19:12 | Reagovat

no.. .co bych k tomu měla říct? víš, že tenhle námět se mi líbí, to už jsem ti nejspíš říkala....

3 Evča Evča | 4. března 2008 v 22:17 | Reagovat

To je tak..nedokážu to přesně vyjádřit, ale je to tak strašlivě pravdivý až to není možný. Dostala sem se k tomu úplně náhodou, ale fakt, je to skvěle napsaný... budeš asi dost dobrá pisatelka :)

Jdu číst další tvojí tvorbu..

4 Hate Hate | Web | 5. března 2008 v 19:05 | Reagovat

Děkuji!

No... že jsem velká pisatelka si sice nemyslím, ale stejně celou dobu čekám na pochyvalu O:-)

Tohle je skvělá motivace, aby člověk pokračoval dál...

5 Michal Michal | 14. března 2008 v 22:54 | Reagovat

ahoj,

máš tady (stejně jako janička) dost zajímavý články, povídky... Některý se mi líbí víc některý míň, ale překvapilas mě svoji tvorbou - je opravdu povedená! Gratuluji... jen tak dál... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.