"Františku?"
Muž se polekaně otočil, jako by byl přistižen při něčem nezákonném.
"Takhle jí nepomůžeš," řekl druhý lékař s chápavým pohledem. "Takhle ne."
"Podívej… je tak maličká…" šeptl nepřítomně a dál ji upřeně pozoroval. "A bezbranná… nevinná…
nikoho nemá."
"No právě. Brzy poputuje do ústavu. Nesmíš být tak přecitlivělý."
František byl vcelku pohledný a milý muž čerstvě po čtyřicítce, ale když se znovu otočil, po jeho mírumilovné povaze nebylo ani památky a v očích mu plálo tvrdé odhodlání. "Přecitlivělý? Zato ty asi nic nevidíš!" křikl. "Ne…? To dítě… to děvče… nemá rodiče, nemá domov, nemá hlas. Nemá nic, jen pár doktorů a jmenovku na krku. Nemůžu ji nechat samotnou!" Ztišil se, protože sebou děvče zavrtělo, ale dál zatínal pěsti.
Druhý muž na něj jen vyjeveně koukal. "Co se děje? Co se s tebou stalo? Doma-"
"Nic."
"Jak…?"
"Prostě nic. Pro tebe nic, pro ni všechno."
"Pojď…" vybídl jej smířlivě. "Pojď, je čas oběda."
František se sice ještě nervózně podíval k postýlce, když jej však jeho kolega ujistil, že se jí nic nestane, poodešel ke dveřím, věnoval děvčátku tiché "ahoj, maličká" a zavřel dveře.
No, prostě celá státem dotovaná jídelna úpěla, vrzala a praskala ve švech.
(A taky to tam šíleně páchlo spáleninou. Ale to sem nepatří.)
František se postavil k nejbližšímu sloupku a čekal, až se vřava trochu uklidní. Neměl dnes náladu se cpát, aby jeho jídlo bylo alespoň vlažné… neměl chuť jíst.
Pak mu ale kdosi surově vrazil talíř s čímsi neidentifikovatelným, tedy poodešel k topení, opřel se o okenní tabulku, skrz kterou váhavě hřálo slunce (o světle se v tomto případě radši bavit nebudeme), nimral se v talíři a stále se mračil. V hlavě se mu honilo tisíce rozdílných myšlenek…
"Řekla jsem to snad jasně, ne? Konec přemlouvání. Žádný ukřičený mimino tu nestrpím."
"Ale ona ne-"
"To bylo poslední slovo."
V těsné předsíni stály dvě osoby a zuřivě na sebe poulily oči. Ta menší, Marie, měla ještě přes jednu ruku přehozenou bundu, jak ji žádost a jejího muže zaskočila a ona se nestihla svléknout. Ještě to by jí scházelo, děcko v domě, jako by nestačilo, že si František vyžadonil psa…
"Ústředna? Spojte mě prosím s dětským útulkem hlavního města. Obsazeno? Počkám."
Pár minut ticha stačilo, aby se muž trochu uklidnil a když se s ním opět spojila, dokonce vlídně poděkoval.
"Prosím, dětský útulek hlavního města Prahy," nezaujatě pronesl cizí hlas na druhém konci drátu. "Co potřebujete?"
"Já… máme v nemocnici dítě bez rodičů. Byl by problém…?"
"Ale beze všeho… Nemocnice na Národní? Jistě. Někoho Vám tam pošlu. Budeme potřebovat jeho papíry."
"Její."
"Omlouvám se… připravte ji."
Františkovy oči zesmutněly. "Budu čekat. Děkuji… nashledanou."
Mrně se zatvářilo ublíženě a lékař se usmál.
"Uvidíš, bude se ti tam líbit."
Pošimral dítko pod bradičkou a potom se zarazil. Papíry! Blesklo mu hlavou. Vždyť ty ještě nemáš jméno! Zažulil se na dívčinu a ta se pousmála. Vypadala jako sluníčko, které si popletlo barvy.
"Jakpak by ses chtěla jmenovat?" nadhodil. "Co třeba… ale ne, to je moc dlouhé… Míša? Tak se jmenuje příliš mnoho lidí, moc známé, moc fádní. Andrea? Příliš tvrdé… divné… tak… budeš… budeš Johanka."
Čerstvě pojmenovaná dál roztomile poulila očka na rozesmátého muže nad ní.
"Líbí?"
"Odkdy se ptáte dětí, jestli se jim líbí jejich jména?" zaznělo někde za jeho zády a on se stále ještě s úsměvem otočil. Jakmile však uviděl úředně vypadající starou pannu v černém kostýmku a přísným pohledem, úsměv mu stekl.
"No… totiž… právě poprvé. Dobrý den." podal oné dámě ruku a tázavě se na ni zahleděl.
"To je ona?" přísně na holčičku pohlédla. Když doktor přikývl, vnořila se do hlubin své kabely a podala mu nějaké formuláře. "Tohle je třeba vyplnit.
"Povídat si s nemluvnětem… ostatně… je to překvapivě klidné a tiché dítě."
František se zarazil. "Já vám to ještě neřekl?"
"A co, pane?"
"Ona… je němá."
Na pár dlouhých vteřin zavládlo v místnosti naprosté ticho. Poté žena opět chytila dech.
"V tomto případě ovšem o svěření do naší péče nemůže být řeč."
Proč takovýchto povídek není víc? A proč je v nich vidět ta ošklivá pravda, jak je svět nespravedlivý?
A vidím že jsou v povídce zakomponovány i tvé osobné zkušenosti... REMO + UHO...