Dřív, než se stihnete pořádně sděsit nad titulkem, nechte si prosím vysvětlit důvod.
To nám takhle paní češtinářka zadala téma čtvrtletní slohové práce. Já vím, sice jsem původně chtěla napsat něco na téma blbec - něco o sobě - ale dnešek se nakonec tak tragicky/melancholicky/naprosto neskutečně zvrhnul a právě ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už mi opravdu zbývají jen oči pro pláč, jsem našla tohle téma.
Prominete mi to, že?
O sobě budu psát příště.
To nám takhle paní češtinářka zadala téma čtvrtletní slohové práce. Já vím, sice jsem původně chtěla napsat něco na téma blbec - něco o sobě - ale dnešek se nakonec tak tragicky/melancholicky/naprosto neskutečně zvrhnul a právě ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už mi opravdu zbývají jen oči pro pláč, jsem našla tohle téma.
Prominete mi to, že?
O sobě budu psát příště.
***
Pršelo. V tiché zašlé ulici kontrastovaly lehounké dívčí kroky s bubnováním těžkých kapek do střech okolních, stejně zašlých domů. Foukal vítr. Nebe se mračilo. Děvče se mračilo. Ten pravý melancholicky zešedlý den.
Tajně a skrytě
Mám tě ráda
A ty mne rád
Až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
Obleče druhý smuteční šat?
Mám tě ráda
A ty mne rád
Až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
Obleče druhý smuteční šat?
Zabočila do jednoho z mnoha téměř totožných vchodů a z hlavy shodila kapuci. Nebyla bůhvíjak hezká, ale ošklivá také ne, a ona to věděla. Zalovila v kapse obrovského baloňáku (skoro v něm plavala, ale i tak vypadala úžasně roztomile…) a po chvíli nahmatala jeden jediný malinký mosazný klíč. Dveře zavrzaly, pak se zabouchly a na ulici už byl slyšet jen ten déšť.
Když zítřky pominou
A zbudou jen sny
Nikdy nesplněné
Náš tichý přítel žal vřele nás pozdraví
A zavře dveře vždy otevřené.
A zbudou jen sny
Nikdy nesplněné
Náš tichý přítel žal vřele nás pozdraví
A zavře dveře vždy otevřené.
Nesměle blikající světlo ozářilo staré schody, které zavzdychaly i pod váhou něčeho tak nepatrného. Možná proto po nich dívčina vyběhla a zastavila před prvními oprýskanými dveřmi. Zaťukala. Nic, jen výsměšné ticho - jako po bouři. Nejistě se rozhlédla kolem sebe, snad kontrolovala, jestli se nespletla. Ale očividně bylo vše ostatní v pořádku, zavrtěla tedy hlavou a zaťukala znova. A potřetí. Nejspíš už to ani nečekala, když se dveře rozlétly a na prahu stanul chlap.
Jak zrádná se jeví být
Ta tichá prázdná slova
Jež píši tajně a skrytě
Snad by ti měly říct to, čeho se bojím
Když bez vůle šeptám: Miluji tě…
Ta tichá prázdná slova
Jež píši tajně a skrytě
Snad by ti měly říct to, čeho se bojím
Když bez vůle šeptám: Miluji tě…
"Ty?"
Děvče se zarazilo. "Já. Co se děje?"
"Už nic, ty couro!"
Pochopila. Mlčky si z jeho ruky vzala pár listů papíru, hustě popsaných zakázanými verši, a odešla. Věděla, že už není, kdo by ji uvítal. Snad jen ledové dešťové kapky v pustých ulicích velkoměsta.
Ty její žal ale utišit nemůžou…
Děvče se zarazilo. "Já. Co se děje?"
"Už nic, ty couro!"
Pochopila. Mlčky si z jeho ruky vzala pár listů papíru, hustě popsaných zakázanými verši, a odešla. Věděla, že už není, kdo by ji uvítal. Snad jen ledové dešťové kapky v pustých ulicích velkoměsta.
Ty její žal ale utišit nemůžou…
Jak začít...
Je to velmi dobré. Ani jsem nic jiného nečekala.
Z hlediska formy je to vybroušené jako slohový krystal, přesto se nedá říci, že by se to četlo snadno. Což není výtka, právě naopak, pro způsob, jakým to působilo na mysl mou, jakožto čtenáře, tedy, že ty jsi stvořila náčrt a má představivost, mé preference, mé dojmy dotvářely obraz, bych po jiném vyjádření snad ani nesáhla.
Promiň Hate, jestli při čtení tvých děl nemohu brát vážně jistý tvůj komentář o růžových blechách. Jestli ode mě byla očekávána kritika, je mi líto, neměla jsem k ní zde důvod. Pochybuji, že ho kdy budu mít, ovšem. A to nejen kvůli tomu, jaký bič jsi na mě upletla svou žádostí o glosy. Jak se glosuje kvalita, Hate, nebo jinak, jak se glosuje to, co ve své době kvalitní bylo, ač teď už z tvého pohledu není, ale otisk dobrého, vyvíjejícího se autora je tam stále?