close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kdybych

1. října 2007 v 17:16 | Hate |  Slohy
Jak jsem slíbila, tak jsem učinila. Ne, opravdu nevím, jestli mně stojí za to znepřátelit si novou učitelku hned nazačátku ;)
No co... nádech, výdech, do toho.

Kdybych

Kdybych… co všechno člověka napadne, když někdo začne větu takovým obyčejným slovem. Většinou jsou to jednoduchá přání: "Kdybych byl starší!" nebo "Kdybych tak dostal jedničku z chemie!" (Dobrá, musím uznat, že tohle není zas až tak jednoduché). Najdou se ale i originální jedinci, kterým přijde na mysl například něco jako: "Kdybych nebyl", "Co kdybych byl někým jiným…" nebo snad "Kdyby byli všichni mnou" atd.
Jen já mám takový ošklivý pocit, že mi nebude dovoleno spadat do některé z výše zmíněných kategorií (tudíž nejsem ani většina, bohužel však ani originální) z prostého důvodu… v té chvíli mě prostě nic nenapadlo. Smutné. A tak jsem těch pár školních hodin po zadání slohové práce a potom i doma bezděčně bloumala nad tím, o čem bych asi tak mohla psát, co by nezmínil nikdo jiný a zároveň bych hned nebyla odsouzena jako duševně chorá osoba.
S lítostí musím poznamenat, že se mi to nepodařilo a když jsem po sobě přečetla těch pár řádků, které jsem bez přemýšlení vyplodila, nad genialitou svého 'dílka' se mi zamotala hlava. Na papíře se pyšně vyjímalo:
Kdybych…
Kdybych měla zmoudřet náhle
Stát se vážným občanem
Nešlo by to, to se vsaďte
Tak s tím radši přestanem
Kdybych hned se musela
Přestat smát a škytat
Asi byste uviděli
Elektrony lítat
Kdyby se pan Einstein zbláznil
A fyziku mě učil
Vesmír by se vrátil zpátky
Na bok pootočil
Kdybyste mi říkali
Že to není možné
Jen převrátím panenkami
No a? Přece… proč ne?
I kdyby se má fantazie
Na mžik vytratila
Nedopustím, aby hvězdy
Z mých očí vyhodila
Kdyby hvězdy v kukadlech
Jen v mojí hlavě byly
A nebo se jak andělíčci
Dokola točily
Kdybyste okolo mě prošli
A ťukali si na čelo
Smích je zdravý, tak se smějte!
Vzdát se snů by bolelo…
A kdybych se nakonec
Stát chytřejší chtěla
Nepůjde to, já se vsázím!
… a pak jsem odletěla…
***
Načež jsem hrdinně prohlásila, že to prostě v životě neodevzdám.
Místo toho, abych dál trápila své nebohé mozkové závity, raději jsem odvedla svou žvatlající mozkovou buňku do postele a popřála jí dobrou noc. Možná to bylo počasím, třeba mě poznamenaly nějaké zapomenuté události z večerních zpráv, ale o dobrou noc se tenkrát určitě nejednalo.
Z tepla pohodlné postele jsem se z ničeho nic ocitla na jakémsi neznámém, závratně bolestném místě. Okolo nic, z čeho bych poznala, kde se nacházím, jen smuteční vrba, starý plot a spadané listí… na zašlém náhrobku. Jako by mě k němu cosi magicky přitahovalo, vydala jsem se ve své naivitě podívat, kdo tu odpočívá v pokoji.
Odpočíval, v pokoji však nejspíš ne. Na kamenné desce se skvělo mně tak známé jméno - pod ním den, kdy jsem přišla na svět, a pak snad i den, kdy jsem zemřela. Písmena se zdála být trochu rozmazaná, zanesená, snad odmítavá… jako by mi ani nechtěla prozradit svá vytesaná tajemství. Celý ten zachmuřený výjev umně podtrhoval téměř nečitelný epitaf "Nic, co máme rádi, nezůstane navěky".
Optimistické.
Listí na vrbě souhlasně zašumělo a poprvé ke mně téměř ustrašeně pronikly nesmělé sluneční paprsky. Jak to, že jsem necítila teplo? Jak to, že mnou netřásl chlad, když jej zase zakryla černá těžká mračna, proč se vítr, jistě pořádně rozdováděný, ani neopovážil dotknout jednoduchých černých šatů, které jsem já, přízračná bledá postava, měla na sobě? V dáli zazněly smuteční zvony a z nebe se sneslo pár žlutých lístků, jemně spadlo na pochmurný náhrobek. Sklonila jsem se a očistila písmo od špíny. Takže už dávno…
Zdálo se, že čas nikam nespěchá. Po chvíli - možná po pár letech - jsem pochopila, že už nikdy spěchat nebude, a zamyšleně se posadila na prochladlou zem. Ani tu jsem necítila. Opřená o silný kmen stromu jsem měla celé věky, abych hlídala svět, svůj život, svou duši… svůj hrob. I po desetiletích, kdy dříve hrubý nápis už dávno ohladil vítr a omyl déšť, střežila jsem si svou hromádku hlíny a čekala, kdy mi bude odpuštěn mně zatím neznámý hřích a moje duše, můj obraz, bude konečně puštěn na svobodu…
Nedočkala jsem se. Proč?
Ráno potom bylo ještě melancholičtější a depresivnější, než jaký by ho dokázala vykreslit zapomenutá písemka. Něco takového člověka opravdu přinutí přemýšlet, 'co by kdyby'…
Co by bylo, kdybych dnes opravdu zemřela, jak stálo na onom náhrobku? Kdo by plakal a kdo se smál? Kdo by utěšoval, že to časem bude zase dobré? Jak by se potom jevila má dosavadní existence - hrála jsem naplno a nebo šlo jen o trestuhodnou náhražku života? A co ten hrob? Kdybych dnes zemřela, co se s ním stane za takových pět set, tisíc let? Stále u něj bude sedět to neviditelné něco, které ze mě jako jediné zbylo, zatímco hmotné tělo sežrali červi?
Odpověď na tyhle otázky nejspíš už nepřísluší mně. Přesto… co kdyby…?
A tak jsem se vlastně dostala podruhé přesně k tomu, co jsem vlastně ani psát nechtěla, lenost však vítězí, ruka sama odkládá tužku a oči se zlomyslně zavírají…
Dnes už si však raději přát dobrou noc nebudu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.