Sloh bez slohu, ke slohu, vidím sloh, slo... slohu? O kom o čem... o slohu, s kým s čím... jedině s návykovými prostředky! No dobrá, přiznávám, psala jsem ho ve škole o dějáku. Ale vyjímka potvrzuje pravidlo...
Slovo euthanasie. Jak na nás už jen ono samotné působí? Někomu přejede mráz po zádech, někdo snad shlédne dnešní oběd (který ovšem jedl před několika hodinami) a někomu se v očích objeví varovné vykřičníky signalizující strohé: "Nepřibližovat se, jinak budu velmi zlý".
Ale proč? Je to strach ze smrti a nebo snad soucit se životem? Ne. Ani náhodou. Jeden polský dramatik píše, že "společnost je hodná, moc hodná, my přeci umřít nesmíme, takový zákon platí pro nás, nešťastlivce, kteří trpíme bez viny!" Jste na smrtelné posteli? Nemáte tedy právo si vybírat. Copak se v tomto stavu můžete správě (čti eticky) rozhodnout? Jen si svůj osud dožijte až do konce, vychutnejte i tu poslední kapku. Na tom je založené dnešní lidstvo, tohle je naše morálka.
Představte si: zavřou vás do klaustrofobicky bílého vězení, na oknech mříže a v předloktích hadičky. Víte, že do několika dnů jistě opustíte náš svět, přesto vám zakázali ty poslední bolestné chvíle prožít se svými blízkými. Ne, společnost je hodná… Jste tu jen vy a chladné tiché nemocniční přístroje. A vy své myšlenky už nesnášíte, nesnášíte… Tohle byste chtěli? Není jednodušší to prostě rovnou ukončit?
Vždyť i tohle je vlastně případ euthanasie.
Váš otec umírá, všichni to dávno ví. Jen nehybně leží na posteli a zdá se, že už snad ani nedýchá. Ty chvíle, ty nekonečné chvíle, kdy čekáte na nejhorší, vám přijdou jako měsíce, ne-li roky. Až se z nich skutečně měsíce, pak i ty roky, stanou. Oddáváte se stále černějším myšlenkám a ten vytoužený zrádný konec ne a ne přijít… není to trápení? Nesmyslná 'vymoženost' moderní doby? Překroucení lidskosti za záštitou soucitu?
Jděte mi s Bohem do háje.
Já chci svobodu.
Ale proč? Je to strach ze smrti a nebo snad soucit se životem? Ne. Ani náhodou. Jeden polský dramatik píše, že "společnost je hodná, moc hodná, my přeci umřít nesmíme, takový zákon platí pro nás, nešťastlivce, kteří trpíme bez viny!" Jste na smrtelné posteli? Nemáte tedy právo si vybírat. Copak se v tomto stavu můžete správě (čti eticky) rozhodnout? Jen si svůj osud dožijte až do konce, vychutnejte i tu poslední kapku. Na tom je založené dnešní lidstvo, tohle je naše morálka.
Představte si: zavřou vás do klaustrofobicky bílého vězení, na oknech mříže a v předloktích hadičky. Víte, že do několika dnů jistě opustíte náš svět, přesto vám zakázali ty poslední bolestné chvíle prožít se svými blízkými. Ne, společnost je hodná… Jste tu jen vy a chladné tiché nemocniční přístroje. A vy své myšlenky už nesnášíte, nesnášíte… Tohle byste chtěli? Není jednodušší to prostě rovnou ukončit?
Vždyť i tohle je vlastně případ euthanasie.
Váš otec umírá, všichni to dávno ví. Jen nehybně leží na posteli a zdá se, že už snad ani nedýchá. Ty chvíle, ty nekonečné chvíle, kdy čekáte na nejhorší, vám přijdou jako měsíce, ne-li roky. Až se z nich skutečně měsíce, pak i ty roky, stanou. Oddáváte se stále černějším myšlenkám a ten vytoužený zrádný konec ne a ne přijít… není to trápení? Nesmyslná 'vymoženost' moderní doby? Překroucení lidskosti za záštitou soucitu?
Jděte mi s Bohem do háje.
Já chci svobodu.
Tohle pomalé umírání je opravdu děsivé, ale co smutnější - většina pacinetů v takovémto stavu si přeje smrt, ne kvůli bolestem, nýbrž kvůli pocitu opuštění a výčitek, že jsou pro okolí jen zátěž... V pátečních lidovkách o tom byl zajímavej článek
A není tak těžké zaručit, aby se to nezneužívalo, to jen se všichni bojí mluvit.