Bez blbých poznámek, prosím.
Když ráno otevřu oči a v pokoji je ještě tma, stíny okolo mé postele povzbuzují mou představivost a vnucují mi jakési nepochopitelné představy a myšlenky.
Vidím, jak ke mně střešním oknem proniká stále více a více světla, ale to není světlo, to jen noční elfové zaklínají úplněk v naději, že tím změní svět. Co chvíli se v mých tichem ukolébaných uších rozlehne naléhavý výkřik některého nočního ptáka, ale to nebylo zvíře, to vykřikla rusalka, která se poranila při sběru léčivých bylin nabývajících svých magických schopností jedině při svítání. Ve vzduchu, který ke mně neslyšeně proudí otevřeným oknem, je cítit přicházející podzim, jenže ve skutečnosti necítím vůni spadaného listí a severního větru, ale lektvar zapomnění v kotli neznámého temného čaroděje.
Slabé větve zlatých bříz ohýbají mohutné ruce nebeských obrů, červánky nad obzorem vznikly při krvelačné pekelné rozepři a kočičí kroky na jedné ze sousedních střech se stávají přibližující se mocnou bytostí v elegantním hávu s moudrostí všech dávno minulých věků vepsanou v zelených očích. Nočním klidem zatemněná mysl mi dovolí věřit, že jejím dotekem se část jejího vědění pomocí nadpozemských sil přenese na mne…
Vínově červený plášť se zavlnil a mého zpoceného čela se jemně dotkla chladivá ruka samotné Přírody. Hlava se mi zatočila a před zamlženýma očima se rozběhly dechberoucí obrazy, jiným lidem navždy skryté. Postupně se mi jako starý film promítl vznik Vesmíru, na vlastní oči jsem zahlédla klíčit první rostlinu, proběhl okolo mě jakýsi osminohý chlupatý tvor a vzápětí se na mne usmál jeden z prvních člověků vůbec. Během pár vteřin se nade mnou vztyčil impozantní kamenný hrad. Nedá se říct, že na mne dýchla historie, to spíš já jsem dýchala naší dávnou minulostí. Hluboko pod svýma nohama jsem cítila zdánlivě lenivé magma kypící nedočkavostí a když jsem se pořádně rozhlédla, spatřila jsem miliardy mikroskopických a ještě menších částic… Sokol nad korunami mladých stromů vzrušeně vypískl a já zjistila, že přesně rozumím jeho nadšení z lovu, stejně jako mne až do konečků prstů prostoupil strach šedivé polní myšky, zmateně hledající úkryt před svým největším nepřítelem.
Šum několik světelných let vzdálené říčky mě ukolébával ke spánku a zároveň mi naléhavě sděloval, že mám jít a konat. Konat nesmírné zázraky, které obyčejná lidská bytost nikdy nemůže pochopit a nepochopí... já však porozuměla.
Protože já nejsem jen člověk, pro tuto chvíli se stávám přírodou a příroda se na oplátku stává mnou. Vše je najednou vzájemně propojené, nebe je peklem a voda ohněm, vzduch se nedá dýchat a země se rozplývá pod nohama, to spojení není v našich myslích, provázané jsou všechny bytosti, věci i živly, celé bytí se stává velkým rozmazaným kruhem, který ztrácí smysl…
A s tou myšlenkou ke mně vnikl první sluneční paprsek a já se probudila.

No teda fíha.To je fakt pěký. Uznání. Již vím kdo je můj bhůh...