Mám tady novou jednorázku, jenom jsem docela dlouho váhala, jestli jí zveřejnit. No... vlastně, proč ne? Upozorňuju, že to absolutně není můj styl a že vůbec netuším, jak se mi podařilo napsat zrovna něco takového x)
A s autorem písničky - možná bych ho měla nenávidět. Možná... ale ne. Já ho obdivuji. Ne za to, co prý někomu udělal, ale za to, jak se se vším dokázal vyrovnat a ještě psát takové texty.
PS: Já vím, že ta písnička vůbec nebyla myšlená tak, jak jsem to napsala. Co už.
***
Novorozeně
nic neví o jméně
A nezná důvody
Prostě se jen tak narodí
V nekonečném údivu
Nahý uzlík z postele
Neví, že cejch má na čele…
Sklopila hlavu.
Dej mi sílu…
"Jen si mlč, jen se kaj! Však já si najdu výkonnější náhradu!" Vstal z postele.
Tázavě k němu zvedla oči… a nepatrně přikývla. Té noci už ho neviděla, zase zůstala sama. Cítila však, že zanedlouho se všechno změní…
To se tak rychle nedozvíš
Jako kůzle na seně
Spí novorozeně
Jako když kráva polehne
Z máminy loktuše
Je vidět srpek Venuše
- planety naděje
že když dneska špatně je
tak třeba zítra nebude
zastav svá kola, osude!
Smířeně zvedla talíř ze stolu.
"A rozhodně nesmí věřit v ty tvoje hovadiny! Běda ti, jestli před ním jenom cekneš…!"
Zraněně semkla víčka pevně k sobě a radši mu dolila pivo. Přelila.
"Nemysli si, že s tebou někdy bude mít slitování," vlepil jí políček, "ne tak, jako já!"
I tak bych tě milovala, maličké…
Se slzami v očích našla utěrku a setřela to, co vylila. Nenápadně pohladila svoje stále zvětšující se bříško a smutně se pousmála.
Supí jak lokomotiva
Špalírem fáborů
Směrem nahoru…
Ještě chvilinku vydrž, zlato…
Nesnesitelně to bolelo. Před očima se jí dělaly mžitky, kráčela dlouhou chodbou bez konce, tma… záblesk… tma… řezavé bílé světlo, nedostává se dechu…
A pak jí někdo vložil do náruče jejího prvorozeného.
Dlouhé fronty nastanou
Doleva - doprava…?
K tomu muzika vyhrává.
A černí andělé
Nám svítí na čelo
Tak fidlej, kapelo!
Nenech ho ublížit mému synovi, prosím…
"Štětko, tak mluv! Zabiju ho…"
Jenom ať vlajou monstrance
Nepoznačení
Budou spaseni.
"Nech ho!" vykřikla panicky, až se sama zalekla svého hlasu. S opovržením mu jeho potomka vytrhla z rukou.
Odpusť…
Muž zrudl. "Budeš litovat!" procedil mezi zuby a obrátil se k východu, patřičně za sebou třískl dveřmi.
Vyděšeně tiskla kloučka v náručí. Láskyplně si prohlížela ten modrooký uzlík veškerých citů, pohladila ho po holé hlavině. Setřela si zatoulanou slzu a pousmála se.
Sláva :-* už jsem myslela, že to necháš jen tak...:-*