close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6: Ve křoví

1. května 2007 v 17:43 | Hate
Tak, skvěle... právě se mi to povedlo dopřepsat xD Ne, že bych snad byla tak neschopná (protože já sice jsem, ale chlubit se s tím nebudu), ale prostě jsem to nestíhala... tak mi to snad prominete xD

***
Celou noc jsem nemohla spát. Teda, nic konkrétního mně v tom nebránilo - až na moje myšlenky. Pochybnosti. Šmejdi! Přikradly se vždycky, když už mě funění a oddechování začínalo ukolébávat k spánku. Pokaždé, když už jsem si myslela, že spím, objevil se mi před očima jeho nešťastný obličej a já se s výkřikem posadila do tmy. Třikrát za mnou byl Lukas a třikrát odešel s mým ujištěním, že se opravdu nic neděje. Počtvrté už nepřišel…
U protější stěny jsem mohla jen stěží rozeznat nehybnou siluetu chlapce s dredy. I to, jak Tom ležel, vyjadřovalo určité gesto bezmoci. Po tváři mi stekla další slza, ani nevím, pokolikáté jsem dnes brečela. Nebo už je snad zítra? Jak to mám vědět…?
Chudák. Je to příšerný. Nechápu, co může jeho úžasné dvojče vést k tomu, že se o něj vůbec nestará. Jako by mu to všechno bylo úplně jedno! Do mysli se mi ale pomalu vkradla vzpomínka na fotku, která několik dní plnila přední stránky časopisů. Podrobně jsem si vybavila tvář Billa Kaulitze se strhanými rysy, neupraveným hárem a prázdnýma očima. Ne, určitě mu to není jedno. Má o brášku strach!
A s tím uklidňujícím zjištěním mě konečně dostihl vytoužený spánek.
***
Prásk! Táhlé zakvílení… a pár hezky peprných nadávek. To nemůžou být alespoň trochu ticho? Jenom malinko? …řekla jsem 'ticho'??? Ještě chvíli - a pak už se mi znovu usnout nepodaří.
Rány ustaly. Co to…? Překvapeně jsem otevřela jedno oko a když se mi konečně podařilo zbavit se ospalků a přivyknout husté tmě, stihla jsem akorát zahlédnout vysokou postavu mizící ven polorozpadlými dveřmi. Kdo…? V náhlém záblesku pochopení jsem se podívala do Tomova rohu. Byl prázdný.
***
Rychle jsem na sebe hodila teplou mikinu, nazula boty a co nejtišeji se vykradla ven zjistit, kam můj nový kamarád nepozorovaně utíká. Hlavně nenápadně… já přece nemůžu za to, že se mi ten blbej stolek zlomyslně postavil do cesty.
Takže, když jsem se konečně s rozbolavělým kolenem a motající se hlavou dostala ven, mohla jsem špehovat tak akorát netopýry na stromech. Což by sice taky nebylo od věci, jenže… Ještě chvíli jsem se rozhlížela po čemkoli, co by mi napovědělo, kam mohl bývalý kytarista zmizet, ale nakonec jsem se s povzdechem posadila na lavičku před rozpadlinou a nechala všetečné myšlenky, ať činí své…
Z hlubokého spánku na příjemně ledové zemi mě vyrušil až jakýsi zoufalý hlas. Ale kdyby jenom hlas! Bylo jich nejmíň sto - a pekelně blízko. Vyděšeně jsem se posadila a čekala, kdy se ti nájemní zabijáci objeví.
Nic.
Ale hlasy jsem slyšela pořád. Přibližovaly se a vzdalovaly, jako by snad chodily v kruhu. A to nebylo ani příjemné, ani bezpečné. S vypětím sil jsem vstala a začala se posouvat směrem k jediné cestičce v okolí. Kde jinde by mohli být? Dokodrcala jsem se co nejblíž, obezřetně vlezla do toho nejhlubšího roští a zatajila dech. Pár metrů ode mě jsem spatřila tři tmavé postavy.
Jenom tři??? No… eh… asi jsem byla rozespalá…
"… a víš jistě, že je někde tady?" povídal zrovna takový divný vysoký chlapík s kulatými brýlemi. Znělo to poněkud netrpělivě.
"Jistě!" ohradil se druhý hlas dotčeně. Zalapala jsem po dechu a musela se kousnout do rtu, abych nevykřikla nahlas. Toho člověka jsem znala.
"Říkala jasně, že ho viděla na průmyslovým břehu řeky, ne? U lesa... znáš tu někde jiný les? A nebo nevěříš? Že je to tak???" vztekal se Bill Kaulitz a soudě podle toho, co jsem viděla, se otočil na třetí, doposud tichou, osobu.
"Jo," prohlásil suverénně pisklavý dívčí hlas a ona dáma sebou netrpělivě zavrtěla. "Přece ho ještě poznám, ne? A už můžu jít?" ošila se a podle všeho už odtud chtěla být co nejdál. Divím se, taková vybraná společnost…
"Promiň, promiň…" omlouval se překotně onen chlapík, ale když se střetl s jejím pohledem, poraženě zakníkal: "Tak běž…" Smířlivě jí pohladil po rameni.
Bill se od svých společníků radši odpojil a vydal se po cestě kousek dál, špicoval uši a pozorně se rozhlížel okolo. V tu chvíli jsem já, nevěřící, děkovala všem známým i neznámým bohům za svou černou mikinu a tmavé kalhoty. Kaulitz se blížil, už jsem mohla rozeznat i jeho sporadicky nalakované nehty a chybějící linky kolem očí. Očí, ve kterých se - nebo se mi to jenom zdálo? - blyštěly slzy.
Zpěvák zamrkal, rukávem si otřel špinavý obličej a nerozhodně sklopil oči k zemi.
A v tu chvíli mě někdo prudce chytil okolo pasu a druhou rukou mi nešetrně zacpal pusu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 schwarz schwarz | 1. května 2007 v 18:43 | Reagovat

Krása. Se vsadím, že ji chce Benny znásilnit xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.