close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Co svět neviděl...

23. března 2007 v 20:24 | Hate |  Jednorázovky
Dobře... tuhle povídku jsem napsala už dřív, mnohem dřív, ale znáte mě... berte ji s rezervou, ostatně jako všechny. A byla bych ráda, kdybyste zase projednou komentovali, ať vím, na čem jsem ;) Děkuju... jste zlata :)
Btw... vy, co jste slabší povahy (a nebo vám ještě nebylo patnáct - jsem to ale naivní, což?), to vůbec neotevírejte, nebude se vám líbit. Takže - enjoy it...
Je krásné být sarkastická...

***
Seděla na okně. Mlčela. Celý svět okolo ani nedutal - a co mu taky, chudákovi, zbývalo. Jen tiše být, dál posouvat čas kupředu, zapomenout. Zapomenout na jedno z nejhorších zvěrstev, které kdy musel shlédnout…
***
Pozdní večer - snad to byla středa, možná neděle - se zdál být úplně normální. Lidé se choulili doma v teple, někde z centra města se ozývala provokativní hudba - ostatně, tak, jako každý den; i vítr pofukoval zcela obyčejně. Nic divného. Určitě. Jenom ona ten názor očividně nesdílela. Nervózně popocházela po pokoji, vyhlédla z okna, přejela zeleným pohledem hodiny na stěně a zase se vrátila ke korzování. Okolo krbu. Přes kuchyň. Ke dveřím. Do obýváku. A ke stolu… Už před hodinou tu měl být, tak kde, sakra, vězí???
'No tak, srdce moje, kde jsi…?'
Konečně se na chodníku objevila známá postava. Pousmála se, otočila na patě a zamířila ke dveřím. No… k nim nedošla… Co to…? Ne… Jako by se proti mně všechno spiklo, pomyslela si, když jí došlo, v jaké situaci se ten, na kterého tak zoufale dlouho čekala, nachází. Pohledný mladý kluk se opile potácel k dveřím, v jedné ruce něco určitě silně alkoholického a v druhé (od cigaret zažloutlé) prsty nějaké pochybné - a taktéž pod obraz spité - existence. Pracně zahnala slzy deroucí se do očí a konečně se dostala ke zmiňovaným dveřím. Váhavě otevřela.
'No tak, co mi to děláš?'
Cesta dovnitř byla volná. Zalapala po dechu a rychle se opřela o stěnu. Do předsíně vletěl silný odér alkoholu a štiplavý cigaretový kouř. Tři postavy se rozjařeně vtěsnávaly dovnitř, povážlivě se potácely a na přihlížející původní nájemnici bytu ukazovaly neslušné posunky.
"To je moje stará, kočky," protáhl namachrovaně kluk a postupně plácl všechny tři příslušnice opačného pohlaví po zadku. Ta v růžově minisukni se stupidně zahihňala a típla špičku o její velmi drahou indickou tapisérii.
Pokud to šlo, zbledla ještě víc. "A ven!" zahřměla a svůj rozkaz doplnila dostatečně dramatickým (nebo si to alespoň namlouvala) gestem. "A ty padej do kuchyně, promluvíme si…"
Kluk se zašklebil. "Nech mě žít!" žblebtl a druhou z dívek (to krátké tričko je tak nevkusné) k sobě pevně přivinul.
"Řekla jsem - vypadněte!" zařvala, až všichni tři nadskočili. S potěšením pozorovala, jak slečny nervózně tikají pohledem z blonďáka na ni, až se jedna po druhé otočily k odchodu.
"Tak já radši půjdu…"
"Nazdar, brouku!"
Obě kapitulovaly. Mladík vykouzlil v zarudlém obličeji zaraženou grimasu.
"Čím jsem si to zasloužil?" optal se ublíženě a stáhl ze sebe páchnoucí bundu. Přihnul si z poloplné lahve. "Taky mám právo si občas pořádně užít…"
Podruhé zalapala po dechu. "To snad…"
"A co sis myslela? Že chceme hrát karty?"
"Ale… když…" nenacházela vhodná slova - a chlapec si to samozřejmě vyložil po svém.
"Chceš taky, co?" zašklebil se.
"Co?" vydechla překvapeně a nevědomky couvla. "Ne!"
"Jen si nic nenamlouvej, potřebuješ to stejně, jako já… Chceš mě, viď?" Popošel o krok za ní a znovu umenšil množství tekutiny v lahvi. Jazykem automaticky navlhčil suché (čím asi) rty a 'svůdně' zamrkal.
"Ne!" vykřikla hystericky. "Pil jsi!"
"Jen se nedělej!" zasípal a přisunul se ještě blíž, až cítila jeho dusivý dech na svém krku. "Kdybys je nevyhodila, mohly jste si užít všechny," zašeptal a olízl její ušní lalůček.
Vzlykla. "Nech mě! Přece ne…" nedokončila větu, jelikož ji zaměstnal svým jazykem. Líbal tvrdě, nenasytně, poháněl jej chtíč, vepsaný v modrých očích. Postupně sjel znovu na ucho, skousával kůži mezi rovnými, leč taktéž zažloutlými zuby, pohrával si se stříbrnou náušnicí.
Už neprotestovala, neměla na to odvahu. Křečovitě stála, zoufale svírala okraj desky stolu, o který byla opřená, a bolestivě usykla vždy, když kousl příliš necitelně. Taková potupa…
'Lásko, ty to tak taky nechceš…'
Opilec se postupně dostal níž, začal jí rozepínat knoflíčky na košili, odložil flašku (po tom, co se žíznivě napil) a volnou rukou si ji hbitě přidržel za zadek.
"Kurva, a dost!" zaštkala, když jí zabořil hlavu mezi ne zrovna malá prsa a slastně zafuněl. Obrátil se jí žaludek.
Nepřestal, jen se k ní ještě víc přitiskl a zahuhňal: "No tak, ženská, uvolni se!"
Nesnesla to. S nepříčetným výkřikem se svezla k zemi, kolíbala se dozadu a dopředu, škytala.
"Krávo!" zařval a hrubě ji vytáhl na nohy. "Udělám to i tak, neboj," zavrčel a nemilosrdně ji odhodil na stůl. Nevšímal si tichých přerývavých proseb o milost ani slz, které se bez zábran valily z hnědých studní, a nadrženě z ní strhal těsné kalhoty, chvíli se potýkal se zapínáním podprsenky, až se před ním nakonec krčila úplně nahá.
"Stejně si tě vezmu…"
Necítila nic, jen tupé pravidelné pulsování ve spáncích. Neviděla blonďáka, který jí tak moc ubližoval, neviděla jeho slizké ruce, které dokázaly působit takovou bolest, neviděla tu odporně vzrušenou část mužského těla, přes slzy neviděla nic. Nehýbala se, pěstěné nehty strachem zarývala do čím dál hloub do dřeva, na obličej se lepily potem zplihlé vlasy.
'Tak už to ukonči…'
Jako by ji někdo nahoře vyslyšel, chlapec naposled přirazil, vydechl vzrušením a pár nekonečných vteřin setrval ve stejné pozici, uvnitř jejího těla. Pak ho od sebe štítivě odstrčila - sama netušila, kde se v ní taková síla v danou chvíli vzala - a překotila se dolů, na zem. Stočila se do klubíčka, prudce oddechovala a pěstěnýma rukama si drásala tváře, nos, bradu. Když se trochu uklidnila, vyhledala skleným pohledem ten jeho, jako by doufala, že tím všechno popře, zjistí, že to všechno utrpení byl jen sen, výplod její kruté fantazie…
'Já tě prosím!'
Kluk zvedl kalhoty a frajersky se usmál: "Tak co, líbilo?"
"J-já -"vykoktala, přemítajíc, kam by své zubožené tělo schovala. Nic ji nenapadlo, a tak uslzené oči stočila zpět na blonďáka. "Ne," zašeptala a doufala, že ji neslyšel.
Neslyšel. Byl příliš zaujatý oblékáním volného trička. Za pár kluzkých okamžiků se mu to konečně podařilo a otočil se k odchodu. Dřív, než odešel, neodpustil si poslední sarkastickou poznámku:
"Někdy si to zopakujem, mami."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nefertari Nefertari | Web | 28. března 2007 v 12:57 | Reagovat

Proboha.. no, ta poslední věta mě dorazila, což nepochybuju, že byl účel.. skvělý..

2 schwarz schwarz | 28. března 2007 v 20:46 | Reagovat

Stejně mi to pořád připomíná tu jednu osobu, ale jinak je to vážné geniální. Fakt, ale už jsem to asi psala :o)) :-*

3 Assa8 Assa8 | 18. května 2007 v 10:02 | Reagovat

no... celkom sa to podobalo na par inych... az na tu poslednu vetu, to som naozaj necakala...

4 Hate Hate | E-mail | Web | 18. května 2007 v 18:47 | Reagovat

Assa8: Podobá? Au, to nemám ráda. Ale dobře... Já to celé psala s vidinou té poslední věty před očima, tak mi to musíš odpustit ;)

5 Assa8 Assa8 | 7. září 2007 v 11:40 | Reagovat

odpustam, je to absolutne originalne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.