close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hrob

3. ledna 2007 v 12:13 | Hate |  Jednorázovky
Ahoj lidičkové!!! Jsem zpět! Jooo... hurá! Ani nevíte, jak moc jsem se těšila... Ne, nebylo to tam až tak zlý... Ale ten silvestr... Mno nic x) Prostě... tady máte další jednorázovku. Je... tak průměrně dlouhá (což znamená zase příšerně krátká...) Ale to snad až tolik nevadí x). Co tomu ještě dodat? Jo... možná něco z toho nepochopíte... tak se hned neděste, ani já to pořádně nechápu a to jsem autor... Tak si počtěte a moc mě pak nepomlouvejte ;)
PS: Přijde mi to slušně depkoidní...

***
Ráda bych se podívala na hřbitov. A našla svůj hrob. Chci, ne, potřebuji vědět, kde leží a kdo se o něj stará. Stará se o něj vůbec někdo? Je někdo, komu na mně tolik záleželo? A je někdo, komu na mně vůbec záleželo? Našli by se lidé, kteří by byli ochotní říct: "Já ji znal"? Nevím. Vážně nevím. Nevím, a mým osudem je nikdy to nezjistit. Asi. Asi určitě. Ano, vím to jistě. Vím? Jak můžu něco vědět, když už nežiji? A… jak to, že nežiji? Jsem vůbec mrtvá? …
****
Běžím zoufale hustou mlhou, lapám po dechu, padám, znovu se zvedám, běžím… Ne, neběžím! To jen moje srdce tak zoufale rychle tluče… Buší, jako by svým sprintem chtělo vyhrát závod, závod o čas…
Sedím v autě řítícím se zběsilou rychlostí dálnicí. Je noc. Kilometr míjí kilometr, do očí mě bije světlo vždy další a další lampy, oslepující unavené oči s široce roztaženými zorničkami…
Monotónní hluk motoru a husí kůži nahánějící jekot v uších vytváří děsivě temnou hradbu strachu, neuvěřitelné bezmoci a odevzdanosti svému osudu. Sem tam protne neustávající hrůzu nenadálý výkřik noci. Tma, jekot, záblesk… Nevydržím to, určitě to nevydržím…Křik… krev… rudé oči… dlouhý tunel… rozmazaná paleta barev… Kdy už to skončí? Prosím, prosím, ať je to jen zlý sen… jenom sen… Ruce, které se za mnou natahují… prudké světlo… nekonečné krvavě rudé moře… proudy slz… tma…
S výkřikem se probudila. Po zádech jí stékal pot a ruce se klepaly. Další noční můra. Už zase. Třetí. A bála se, že zdaleka ne poslední. Kdyby se jen mýlila…
Opatrně si sedla a rozsvítila lampičku vedle postele. Na ciferníku budíku s kytičkami ztěží rozeznala číslice 6:16.
"Fuj, to je ale číslo," pomyslela si a radši rychle vstala. Uprostřed pokoje zakopla o rozházené učebnice, jak se ještě večer snažila něco rychle naučit. Ve dveřích si bolestivě narazila palec… Auuu…
Holá žárovka v jídelně blikla a zhasla, vyhodila pojistky. Ještě, že se pomalu ale jistě začalo rozednívat. "To bude zase den," zaúpěla a do sklenice s jahodovou marmeládou ponořila stříbrnou lžičku, aby o pár chvil později mohla slastně (a s plnou pusou) vydechnout: "Alespoň něco…" Zbytek si namazala na chleba. I přes to, že pospíchala a měla to ráno stihnout ještě spoustu dalších věcí, nedalo jí to a musela přemýšlet o tom svém snu… Bylo to… bylo… prostě zvláštní… Má jí to snad něco říct, před něčím varovat?
Na další úvahy už ale nebyl čas, tak pracně zaplašila představu svého zkrvaveného těla někde pod zadním sedadlem a začala sbírat poházené knihy a sešity. Ve skříni vyhrabala seprané džíny a lehkou mikinu, obula se, hodila tašku na záda a zamkla. Téměř bezstarostně seběhla schody a vyšla ven na liduprázdnou ulici. Celou cestu přemýšlela výhradně o škole.
Zase, už zase se dostavil ten tíživý pocit. Ta záhadná předtucha, že něco není tak, jak má být. A že se "to něco" hodně rychle projeví… Přesto, že zdánlivě je vše v naprostém pořádku, nemůžu se pořádně nadechnout. Srdce běží maraton. Tentokrát ne o čas - ten už dávno není - ale o život. Můj život…
Rachot. Lomoz. Řev. Až pak mi to došlo. S děsem v očích se otáčím vstříc černé burácející stvůře… skřípot brzd… prudký náraz… nelidský výkřik… a tma, jako by zmizelo slunce, vyhasla všechna naděje. A pak konec. Konec trápení, konec splněných nočních můr, konec života, konec všeho…
Byla jsem se podívat na hřbitově, musela jsem najít svůj hrob. Za vysokou bílou zdí vládlo přidušené ticho a příjemný chlad. Na tisíce mramorových náhrobků dopadaly zlatavé sluneční paprsky, ve vzduchu však byl cítit žal všech neprávem opuštěných, zapomenutých. Větve smutečních vrb naříkaly, konejšily, utěšovaly, sebe však zachránit nedokázaly.
Chtěla jsem tam asi potkat někoho, kdo truchlí pro své přátele. A chtěla jsem ho vidět také u náhrobku s mým jménem. Chtěla jsem vidět ten hrob, místo, kde by na mě mohli ti, jež jsem milovala, nerušeně vzpomínat.
Chtěla jsem,
Hledala jsem,
Ale ač jsem naivně prošla každý zapadlý kout,
Nenašla jsem…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kikyna kikyna | 4. ledna 2007 v 16:50 | Reagovat

pěknéé:-) kam na to chodíš Peťo?:-) já sem na takovýhle věci lempl proto Tě obdivuju :-)

2 Hate Hate | E-mail | Web | 4. ledna 2007 v 17:00 | Reagovat

Děkuju x)

3 Jessie Jessie | 5. ledna 2007 v 18:08 | Reagovat

Je to krásný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.