Ha! Zdravím... x) To jste nečekali, co? Ani já ne. Ale dost už žvástů, čtěte, dovoluji vám to ;) Snad jenom, že už jsem si připadala trapně, a nakonec jsem to sepsala na hodině matiky... Koho zajímají nějaký paraboly... Go on reading! ;)
***
Pevně jsem stiskla víčka a snažila se myslet na něco hezkýho. Pak jsem je otevřela. No, nepomohlo… Stále přede mnou stál rozpačitý Bill Kaulitz a nejistě hypnotizoval svoje ohlodané nehty.
"No… tak… jak se máš?" Zeptal se. Idiot. Jak se asi po tom všem můžu mít?
"Jak to myslíš?" Odpověděla jsem radši otázkou, přiznávat můj stav se mi nechtělo.
"Už je to dlouho, co…"
Ironicky jsem se zašklebila. "Co? Co je dlouho?" Je to přesně 13 měsíců a pět dní. A pár hodin k tomu, ale to mu přece povídat nebudu…
"Víš co, radši to nech plavat," odbyl mě, nenacházeje příhodných slov, a vykročil k záchodům.
"Tak už to dopověz, když jsi začal! To jsi pořád takovej? Nic nedokončíš? To proto na tebe holky letí? Povíš mi alespoň něco?" Ani nevím, proč jsem se rozhodla ho provokovat, když se nejspíš chtěl omluvit. Asi z principu. Jo, tím to bude. A červená barva v jeho obličeji mi ukázala, že se mi to opravdu dobře daří. No jo, nejspíš je hošánek trošku výbušnější…
"A proč bych měl?" Vyštěkl.
"Bych si možná zasloužila alespoň omluvu, víš?"
"Ty? TY? Dovol mi, abych se zasmál! Nehrozí…"
"Jak myslíš," kapitulovala jsem, sedla si a opřela se zády o zeď. Kaulitz zabouchl dveře.
"Tak jak ses teda měla?" Ozvalo se za chvíli zpoza dveří - už trochu přívětivěji - a tím vlastně začal náš velmi zajímavý rozhovor…
"Ale jo, šlo to…"
"Víš… i mně je to blbý…" Někde bouchly dveře a uslyšela jsem kroky. Kdosi šel směrem k nám… "Chápej, napřed tě pozveme na naší oslavu, pak tě tam jen tak z nudy totálně ztrapníme a nakonec vyhodíme ze dveří, už ani nevím proč…" Chlapečku, kdybys jen věděl všechno… Ale to by se za mě nesmělo tvý povedený dvojčátko stydět a hezky ti to vyžvanit… A on zas až tak sebevědomý není. Kroky se blíží… "Je mi trapně. Promiň… vlastně jsem si to celé uvědomil až potom… zasloužíš si omluvu… Já ne-" Na rohu se objevil stín nějaké postavy. A kdyby jen nějaké… srdce mi vynechalo pár úderů. Panebože - to ne! Proč ses na mě vykašlal, proč?! Co ten tady dělá? Telepatie? Tohle je vražda…
Všechno se to seběhlo v průběhu pár sekund. Zpanikařila jsem, zvedla se na nohy, v rychlosti jsem se rozhlédla po příhodném úkrytu a zrovna, když ten "záhadný" člověk vylezl na světlo, zaplula jsem (ne zrovna ladně) za zašle žlutý závěs ukrývající schody ke školníkovu bytu. Fuj, to bylo o fous… Zapřela jsem se o stěnu a zhluboka, ale přesto tiše, jsem si oddechla.
"…Já jsem to tak vlastně nechtěl," dokončil - do pr*** - neinformovaný spolužák a pustil vodu.
"Co jsi nechtěl?" V žilách mi ztuhla krev. Přesně to jsem potřebovala! Nesmí mě vidět, nesmí…
"Tak?" Zopakoval dredař a zvědavě přešlápl. Malou skulinou mezi stěnou a látkou jsem sledovala, jak se pomalu otevřely oprýskané dveře a zpěvák vyšel ven. Lidi, měla jsem vás ráda…
"Kde je?"
"Kdo?"
"No, ona!"
"Kdo ona?"
"Přece ta holka, tupče!"
"Jaká holka?" Nee, neříkej mu to, Bille, Billí, prosím, já budu hodná, jenom mu prosím neříkej moje jméno…
"Kathrin." Debile! Idiote! Zabiju tě, rozčtvrtím! Já ti věřila…
"Ona je pořád tady?" Zbělal. "Neviděl jsem jí…" vykoktal s vypleštěnýma očima. Vypadal komicky, musela jsem se navzdory situaci uchechtnout.
Ne! Bill se zadíval na závěs. Nee… určitě mě neslyšel…nemohl… Stoupla jsem o schod výš a radši ani nedýchala.
"Však jsem s ní před chvílí mluvil!" Ufff… zatímco rocker udiveně přemítal, kam jsem zmizela, a hoper pro změnu nechápavě pozoroval svoje dvojče, couvla jsem ještě o krok výš, dál, z dosahu…
"Kam koukáš?" Jo! Kam to, Bille, sakra, koukáš? Bill mlčky kývl směrem ke schodům a Tom se otočil. Já tady nejsem, fakt ne, to mi přece nemůžeš udělat! Radši ještě jeden schod…
"Křřřřaaaach!"
"Kurva, debilní květináč!"
"Ale, ale, tady jsi…"
Hmmm… abych nebyla! To ho školníková nemohla postavit někam jinam? Bych pak o něj možná nezakopla a nesvalila se svému "ex-milenci" k nohám. Nesnáším květináče!!! Tom se zašklebil.
"Mno… ahoj…" žblebtla jsem a pozorně se zadívala na hnědobílou podlahu, která právě nekompromisně zastavila můj volný pád z výšin…
Pevně jsem stiskla víčka a snažila se myslet na něco hezkýho. Pak jsem je otevřela. No, nepomohlo… Stále přede mnou stál rozpačitý Bill Kaulitz a nejistě hypnotizoval svoje ohlodané nehty.
"No… tak… jak se máš?" Zeptal se. Idiot. Jak se asi po tom všem můžu mít?
"Jak to myslíš?" Odpověděla jsem radši otázkou, přiznávat můj stav se mi nechtělo.
"Už je to dlouho, co…"
Ironicky jsem se zašklebila. "Co? Co je dlouho?" Je to přesně 13 měsíců a pět dní. A pár hodin k tomu, ale to mu přece povídat nebudu…
"Víš co, radši to nech plavat," odbyl mě, nenacházeje příhodných slov, a vykročil k záchodům.
"Tak už to dopověz, když jsi začal! To jsi pořád takovej? Nic nedokončíš? To proto na tebe holky letí? Povíš mi alespoň něco?" Ani nevím, proč jsem se rozhodla ho provokovat, když se nejspíš chtěl omluvit. Asi z principu. Jo, tím to bude. A červená barva v jeho obličeji mi ukázala, že se mi to opravdu dobře daří. No jo, nejspíš je hošánek trošku výbušnější…
"A proč bych měl?" Vyštěkl.
"Bych si možná zasloužila alespoň omluvu, víš?"
"Ty? TY? Dovol mi, abych se zasmál! Nehrozí…"
"Jak myslíš," kapitulovala jsem, sedla si a opřela se zády o zeď. Kaulitz zabouchl dveře.
"Tak jak ses teda měla?" Ozvalo se za chvíli zpoza dveří - už trochu přívětivěji - a tím vlastně začal náš velmi zajímavý rozhovor…
"Ale jo, šlo to…"
"Víš… i mně je to blbý…" Někde bouchly dveře a uslyšela jsem kroky. Kdosi šel směrem k nám… "Chápej, napřed tě pozveme na naší oslavu, pak tě tam jen tak z nudy totálně ztrapníme a nakonec vyhodíme ze dveří, už ani nevím proč…" Chlapečku, kdybys jen věděl všechno… Ale to by se za mě nesmělo tvý povedený dvojčátko stydět a hezky ti to vyžvanit… A on zas až tak sebevědomý není. Kroky se blíží… "Je mi trapně. Promiň… vlastně jsem si to celé uvědomil až potom… zasloužíš si omluvu… Já ne-" Na rohu se objevil stín nějaké postavy. A kdyby jen nějaké… srdce mi vynechalo pár úderů. Panebože - to ne! Proč ses na mě vykašlal, proč?! Co ten tady dělá? Telepatie? Tohle je vražda…
Všechno se to seběhlo v průběhu pár sekund. Zpanikařila jsem, zvedla se na nohy, v rychlosti jsem se rozhlédla po příhodném úkrytu a zrovna, když ten "záhadný" člověk vylezl na světlo, zaplula jsem (ne zrovna ladně) za zašle žlutý závěs ukrývající schody ke školníkovu bytu. Fuj, to bylo o fous… Zapřela jsem se o stěnu a zhluboka, ale přesto tiše, jsem si oddechla.
"…Já jsem to tak vlastně nechtěl," dokončil - do pr*** - neinformovaný spolužák a pustil vodu.
"Co jsi nechtěl?" V žilách mi ztuhla krev. Přesně to jsem potřebovala! Nesmí mě vidět, nesmí…
"Tak?" Zopakoval dredař a zvědavě přešlápl. Malou skulinou mezi stěnou a látkou jsem sledovala, jak se pomalu otevřely oprýskané dveře a zpěvák vyšel ven. Lidi, měla jsem vás ráda…
"Kde je?"
"Kdo?"
"No, ona!"
"Kdo ona?"
"Přece ta holka, tupče!"
"Jaká holka?" Nee, neříkej mu to, Bille, Billí, prosím, já budu hodná, jenom mu prosím neříkej moje jméno…
"Kathrin." Debile! Idiote! Zabiju tě, rozčtvrtím! Já ti věřila…
"Ona je pořád tady?" Zbělal. "Neviděl jsem jí…" vykoktal s vypleštěnýma očima. Vypadal komicky, musela jsem se navzdory situaci uchechtnout.
Ne! Bill se zadíval na závěs. Nee… určitě mě neslyšel…nemohl… Stoupla jsem o schod výš a radši ani nedýchala.
"Však jsem s ní před chvílí mluvil!" Ufff… zatímco rocker udiveně přemítal, kam jsem zmizela, a hoper pro změnu nechápavě pozoroval svoje dvojče, couvla jsem ještě o krok výš, dál, z dosahu…
"Kam koukáš?" Jo! Kam to, Bille, sakra, koukáš? Bill mlčky kývl směrem ke schodům a Tom se otočil. Já tady nejsem, fakt ne, to mi přece nemůžeš udělat! Radši ještě jeden schod…
"Křřřřaaaach!"
"Kurva, debilní květináč!"
"Ale, ale, tady jsi…"
Hmmm… abych nebyla! To ho školníková nemohla postavit někam jinam? Bych pak o něj možná nezakopla a nesvalila se svému "ex-milenci" k nohám. Nesnáším květináče!!! Tom se zašklebil.
"Mno… ahoj…" žblebtla jsem a pozorně se zadívala na hnědobílou podlahu, která právě nekompromisně zastavila můj volný pád z výšin…
Oh...jako vždy...super! :D
Pri výrazu "pustil vodu" jsem chápala trochu jinak :D, ale to už jsem trochu zlblá z těch slashů xD