Heh... jsem se nějakým zázrakem zakecala na icq s Romy... a konečně vyzvěděla, kde že to končí druhej dílek ;) Tak tady ho máte...
PS: Omlouvám se, že se sem ten obrázek moc nehodí... ale nějak jsem to od textu oddělit musela ;)

- Pořád ta samá díra světa, základní škola, třída 9.A - 3. dubna 2006
Byla to celkem nudná hodina matiky. Mně teda připadaly všechny hodiny matiky stejný, takže tohle bych vám řekla i kdykoliv jindy. Popojedem… Seděla jsem v poslední lavici a tajně na koleně asi po osmý četla článek. Ne, opravdu se netýkal životního prostředí ani řádění ptačí chřipky, ale samo sebou byl o Tokio Hotel. Ó…jaké to překvapení. Ne, že by tam psali něco novýho nebo něco co jsem ještě nečetla na netu, ale prostě a jednoduše jsem koukala na jejich fotky a v duchu si představovala, jaký by to bylo, kdybych je někdy viděla na živo. Stoprocentně by se mi klepaly kolena. To vím.
Z ničeho nic do mě Barča žduchla, já zazmatkovala a málem jí vyrazila zuby. Rychle jsem skryla BRAVO do tašky a příjemně se usmála na našeho matikáře.
"Máš představu o tom, na co jsem se tě právě zeptal, Michaelo?"Kristova noho, ten je zase příjemný…
"Chcete slyšet pravdu?" zeptám se a prasknu mu před očima bublinu. Barča zavrátí oči a pobaveně se šklebí, ví co bude následovat.
"Jistě."opáčil a posadil se na kraj lavice, která byla před tou naší. Pohodlně se rozvalil a vrazil ruce do kapes. Byl to čerstvě dostudovaný mladíček, řekli byste, že je k sežrání…Což o to, byl úžasný…Ale zaměřen jaksi na stejné pohlaví…Takže teplouš.
"Nemám, absolutně nevím, co poslední rok probíráme. Vůbec mě to nezajímá a je absolutně jedno, jak se počítají nějaký idiotský rovnice."odpovím pravdivě a klidně mu hledím do očí.
"To jsem si mohl myslet. Žákovskou nemáš, že?"ušklíbl se.
"Ne,"usměju se ještě víc, "uletěla. Asi chytla ptačí chřipku."
To už Barča nevydržela a i s polovinou třídy vybuchla smíchy. Ta druhá polovina byli buď šprti, kteří stáli na straně učitele nebo ti, co se při výbuchu teprve probudili. No, neříkala jsem, že jsou ty hodiny nudné?
"Tak dost Michaelo! Půjdeš se mnou do ředitelny!" vypadá to, že jsem ho zase vytočila…No nazdar, říďa nebude mít radost. Doufám, že potlačí nutkání mi nabízet ty karamelové bonbony, jako minule. Ještě dnes mě bolí zuby, jak byly tvrdý!
"Míšo,"sundal si říďa brýle z očí a smutně se na mě podíval, "copak nemyslíš na svou budoucnost?"
"Myslím,"řeknu a převalím v puse nechutně tvrdý karamel. Já totiž neměla možnost ho odmítnout. Prostě mi ho vrazil do ruky a já ho musela sníst. To je hnus!
"Ano? A přemýšlela jsi vlastně, čím chceš být?"
No jasně, herečkou, zpěvačkou, malířkou, bohatou dědičkou nebo milenkou Brada Pitta, ale to ho asi nezajímá…..
"Tak?"zeptal se, když jsem mlčela.
"Nevím,"přiznám prohru.
"Opravdu?"
"Jo,"zahučela jsem a prostě vypla. Začal mlít něco o lidských snech a možnostech a bla… bla…Prostě to, co mi říkal už mockrát. Tupě jsem na něj zírala a v duchu si zpívala Gegen meinen willen. Moji oblíbenou Tokiáckou… No tak dobře, já je měla oblíbený všechny, ale tahle se zapnula jaksi sama…
"Tak co?" zakousla se Barča, rozvalená na lavici, do jabka, když jsem se vrátila z ředitelny.
"Jako vždycky," ušklíbla jsem se a posadila se vedle ní.
"Ach jo, nemoh bejt originální?"
Musela jsem se usmát. "To je nad jeho možnosti."
"Chceš?"nabídla mi ožužlané jablko.
"Ne,"odmítnu a v puse pořád cítím ty nechutný karamely. Mám vylámané snad všechny zuby a jabko by mi fakt nepomohlo.
Lehla jsem si přes židličky, dala do uší sluchátka od mp3 přehrávače a rozložila si BRAVO. Ani nevíte, jak se mi zlepšila nálada, když se ne mě smály ty čtyři Magdeburské xichtíky.
"Tebe to ještě nepřešlo?" zazoufala Bára.
Mrkla jsem na ni, zakroutila hlavou a zesílila si v uších Der letzte Tag. Hmm… Proč já se nenarodila o pár kilometrů dál směrem přes německý hranice?
"Cvoku,"hodila po mně Barča učebnicí matiky a odešla se bavit se spolužačkama. Pipky, beztak zase pomlouvaj…
- Jo jo… Byly to zhruba tři měsíce, co jsem usnula na klávesnici s Tokiákama na uších.
Řekli byste, že tři měsíce je krátkej čas, ale já a věci kolem mě se změnily.
Přišla jsem domů, zula si boty, pověsila klíčky na věšáček a zkontrolovala svůj odraz v zrcadle.
Vlasy už dávno ne červený, ale černý, jsem měla spletené do spousty malých copánečků. Černé linky a stíny, černý lak na nehty, černý triko, černý odrbaný džíny, černý boty (jak tenisky, tak i domácí bačkůrky), černá bundička, možná i černý ponožky a kalhotky. To už nevím… Ale každopádně jsem si černou oblíbila. Změna je život.
Podrbala jsem ty své dva chlupaté miláčky za ušima, hodila tátovi do kuchyně na stůl poštu a vydupala schody do pokoje. Čekáte další změnu? Ano, správně…
Udělala jsem tátovi radost a sundala všechny plakáty hollywoodských krasavců… Ne, nezbláznila jsem se… já je sundala proto, že jsem už neměla kam lepit Tokiáky. Takže, všichni co zastávali názor, že mám zdi plný Tokio Hotel, vítězí! Opravdu tam nebylo jediný místečko, kde by nebyl jeden z nich..Dobrá, přiznávám… Billa jsem tam měla nejvíckrát, ale to je vedlejší. Jo, táta to už viděl, nebojte… Mno… smířil se s tím.. Asi tajně doufá, že mě to přejde… Muhehe… Já mu dám…
Hodila jsem tašku do kouta a svalila se na židli k PC. Samo, že jsem tam jen tak neseděla! Zapla jsem si Tokiáky a už projížděla nejrůznější blogy a stránky, abych byla v obraze….
Mno, pár fotek z nějakých německých konzíků, záznamy rozhovorů, plakáty, články…
Projížděla jsem to asi dvě hodiny, pak jsem si jako naházela do kabely věci na zítřek a vrátila se k internetu. Á… vida… na mém oblíbeném blogu byl přidán nový článek…Tak ukaž…
- O dvě minuty později…
Zbledla jsem… Zčervenala, zfialověla, zmodrala, zrudla (ty barvy jsem pozorovala v odrazu na monitoru) a pak…
"To snad není možný…." vydechla jsem.
Znovu jsem si celý článek přečetla. A…a málem nemohla popadnout dech! Tokio Hotel… Počkat, ještě to vydejchávám…Příští týden… "Já..eh…O.K…" Tokiohotelpřijedoupříštítýdendočeska… fíha… teda… Tokio-Hotel-přijedou-příští-týden! Sem k nám! Do Prahy! Já tomu nemůžu uvěřit! Oni přijedou! Jóóóóó!!!!!! Já je uvidím!!!!! Jo a jo a jo!!!!!
Takový nadšení byste neviděli ani u malýho děcka, co právě dostalo svou vytouženou hračku! Byla jsem naprosto štěstím bez sebe! Pojedu na jejich koncert!!! Chápete to??? Já je uvidím! Já uvidím a uslyším Tokio Hotel na vlastní uši a oči! To je snad sen!
Po radostném výbuchu však přišly na řadu pochybnosti… Něco se mi na tom nezdálo…Tak jsem to očima přejela ještě jednou a bylo to jasný… Bylo mi do breku…Ten konzík měl jeden obří háček…
Asi se dostanu do stejný situace jako hlavní hrdinka...matka mi zatrhla i koncert :D Es ist gegen meinen Willen...x)