Já vím, že budete nadávat, že je krátká. Já o tom vím. Dokonce se za to stydím... Ale nemám trpělivost na to, abych dnes večer přepsala něco víc... tak zase příště. A bude to zas ta druhá povídka, slibuju x)
***
Jenže on mě nenechá domluvit a pokračuje. Silně ho podezřívám, že kdyby přestal vysvětlovat, rozbrečel by se. "Napřed jsem to nebral až tak vážně, prostě jsem si užíval volnost. Ale nakonec jsem to musel přiznat alespoň sám sobě. Že mě nebaví zkoušky, naše úžasné "písničky" nemůžu ani slyšet a kytara se mi zhnusila natolik, že už na ni nikdy nechci ani sáhnout! Nakonec jsem se odhodlal to říct Billovi. Člověku, kterému jsem věřil nejvíc na světě. A vlastně ještě věřím, ale nejradši bych, kdybych byl býval byl jedináček, protože právě to byla ta chyba."
"Proč? Pokračuj!"
"Vyslechl mě, to ano. Dokonce, když jsem skončil, měl na tváři takový ten chápavý výraz, víš, co myslím, ne? Usmíval se na mě. A tak jsem se odhodlal. Řekl jsem mu, že chci odejít, že s tím potřebuju seknout, jinak se zblázním!"
"Bože... já..."
"Nemáš slov?" Tom se ušklíbl. "Tos nečekala, že slavný Tom Kaulitz by mohl zanevřít na muziku!?" Promlouvá z něj vztek.
"Promiň, já jsem nechtěla, ujelo mi to..., prosím..."
Očividně pochopí, že chci, aby pokračoval. "To byla ta chyba, Sab!"
"Co?" Asi jsem vážně natvrdlá, ale nechápu to...
"Brácha nenadával, neprosil, nebrečel... jen se mi smutně podíval do očí a rozpačitě si prohrábl vlasy. Nikdy nezapomenu na to poslední, co jsem od něho slyšel. Řekl jen: "Tak potom sbohem, bráško..." a odešel..."
"Jak, jakto, že poslední? Co se stalo pak? Vyhodil tě? Nebo co? Mluv!"
"Ne! Já, to já, jsem v noci odešel. Ne, neodešel. Já jsem zbaběle utkl! Sám a poprvé bez toho člověka, kterého mám nejradši na světě a o kterém jsem si ještě nedávno naivně myslel, že nás nic a nikdy nerozdělí..." dopověděl. Nohy přitažené k tělu objal rozklepanýma rukama a i přes to, že se začínalo stmívat, nemohla jsem si nevšimnout lesku hnědých očí, jako by proudy slaných slz hrozily každou chvíli protrhnout slabé hráze světlých řas. Já sama jsem cítila, že ty svoje už dlouho neudržím.
"Kdy? Kdy to bylo?" musím něco říct, přece nesmí slyšet, jak škytám.
"Já nevím. Možná měsíc, možná dva... já nevím a nechci vědět."
"To je... Tome... škyt!"
"Nebreč. Ty, prosím tě, nebreč... nebo budu taky..."

Jenže on mě nenechá domluvit a pokračuje. Silně ho podezřívám, že kdyby přestal vysvětlovat, rozbrečel by se. "Napřed jsem to nebral až tak vážně, prostě jsem si užíval volnost. Ale nakonec jsem to musel přiznat alespoň sám sobě. Že mě nebaví zkoušky, naše úžasné "písničky" nemůžu ani slyšet a kytara se mi zhnusila natolik, že už na ni nikdy nechci ani sáhnout! Nakonec jsem se odhodlal to říct Billovi. Člověku, kterému jsem věřil nejvíc na světě. A vlastně ještě věřím, ale nejradši bych, kdybych byl býval byl jedináček, protože právě to byla ta chyba."
"Proč? Pokračuj!"
"Vyslechl mě, to ano. Dokonce, když jsem skončil, měl na tváři takový ten chápavý výraz, víš, co myslím, ne? Usmíval se na mě. A tak jsem se odhodlal. Řekl jsem mu, že chci odejít, že s tím potřebuju seknout, jinak se zblázním!"
"Bože... já..."
"Nemáš slov?" Tom se ušklíbl. "Tos nečekala, že slavný Tom Kaulitz by mohl zanevřít na muziku!?" Promlouvá z něj vztek.
"Promiň, já jsem nechtěla, ujelo mi to..., prosím..."
Očividně pochopí, že chci, aby pokračoval. "To byla ta chyba, Sab!"
"Co?" Asi jsem vážně natvrdlá, ale nechápu to...
"Brácha nenadával, neprosil, nebrečel... jen se mi smutně podíval do očí a rozpačitě si prohrábl vlasy. Nikdy nezapomenu na to poslední, co jsem od něho slyšel. Řekl jen: "Tak potom sbohem, bráško..." a odešel..."
"Jak, jakto, že poslední? Co se stalo pak? Vyhodil tě? Nebo co? Mluv!"
"Ne! Já, to já, jsem v noci odešel. Ne, neodešel. Já jsem zbaběle utkl! Sám a poprvé bez toho člověka, kterého mám nejradši na světě a o kterém jsem si ještě nedávno naivně myslel, že nás nic a nikdy nerozdělí..." dopověděl. Nohy přitažené k tělu objal rozklepanýma rukama a i přes to, že se začínalo stmívat, nemohla jsem si nevšimnout lesku hnědých očí, jako by proudy slaných slz hrozily každou chvíli protrhnout slabé hráze světlých řas. Já sama jsem cítila, že ty svoje už dlouho neudržím.
"Kdy? Kdy to bylo?" musím něco říct, přece nesmí slyšet, jak škytám.
"Já nevím. Možná měsíc, možná dva... já nevím a nechci vědět."
"To je... Tome... škyt!"
"Nebreč. Ty, prosím tě, nebreč... nebo budu taky..."

Konečně další kapitolka.Sice krátká,ale moc se mi líbí.Mimochodem v nadpisu máš kaptilka místo kapitolka:D