Tak... velké překvapení! Já , ano JÁ, jsem napsala pokračování! Jo, fakt, to slovo, co má jedenáct písmen, a o kterém jsem ani já do budoucna nějak reálně neuvažovala x) Ne, teď pravda... napsaný to je už dlouho, jenom jsem se nějak nemohla donutit to naťukat do compu a zveřejnit... Tahle kapitolka je hlavně o vysvětlování a vysvětlování a, překvapivě, o vysvětlování... tak si ten luxus pořádně užijte.
PS: A děkujte Verunce, k tomuto ohavnému činu mě donutila ona!!!
PS: A děkujte Verunce, k tomuto ohavnému činu mě donutila ona!!!
***
A pak mi to docvakne, div že překvapením neotevřu pusu dokořán.
"Tokio Hotel," vydechnu a pochytí mě neskutečná závrať. Opřu se o stěnu.
"Už to tak bude," ušklíbne se a otevře dveře. Pobídne mě, ať projdu první. "Asi to budeš chtít vysvětlit, co?"
"Takže to, že jsem "ten Tom z TH", to očividně víš," začne, když pohodlně sedíme na obřím kameni asi kilometr od chatky. Místo odpovědi jen kývnu hlavou, nedostává se mi slov. "Tak to se asi hodně divíš, že jsem teď tady, co?"
"A jek se mám nedivit?" Neudržím to už v sobě. "Jestli to chceš vědět - divím se, a hodně! Jsem z toho tak vedle, že skoro nemluvím! A až mě líp poznáš - jestli mě teda poznat chceš - pochopíš, že to se stává hodně zřídka. Kurva, vždyť Bill všude tvrdí, že prostě odpočíváš! A teď jsi najednou tady."
Tom váhá. "Ze začátku to tak opravdu bylo. Víš, už nás to zmáhalo. Všechny, do jednoho. Sláva, peníze, fanynky..."
"Ale vždyť jste si to , kurva, přáli!"
"Přáli, ale nepřerušuj mě, stejně nevím, proč ti to tu vlastně povídám!"
"Já... promiň," kuňkám. Stydím se za sebe, jsem to ale kráva s velkým K! Vůbec nemá důvod se mi tu s něčím svěřovat a já na něj místo vděku řvu... "Pokračuj, prosím."
"Prostě už toho bylo moc, tak jsme si domluvili pauzu, malou, aby jsme chytili další síly. Nikdo nepočítal s ničím jiným, než že budeme někde spolu, pryč od starostí, a jediné, co nás bude zajímat, bude jako už dlouho ne jenom hudba. Ale zvrtlo se to a jenom kvůli mně..." Odmlčel se, teď už jen zamyšleně hledí do dálky. A po předešlém výstupu si prostě nedovolím rejpat se v jeho myšlenkách a pocitech, ještě raději ne. Ale když už jsme takhle seděli asi deset minut, nedalo mi to a do ticha jsem zachraptěla: "A dál? Proč jsi tady?"
Tom se zatvářil, jako by se probudil z transu. Co to kecám, v jeho případě se asi fakt probudil z transu. Překvapeně se na mě otočil a dvakrát němě otevřel a zase zavřel pusu. Až pak se mu podařilo najít ztracený hlas. "Promiň... víš, já... tenkrát jsem si to uvědomil. To, jak mi chybí obyčejný život, jak už mě nebaví mít každý den jinou holku a předstírat neskutečné štěstí. To, které se mi vlastně už víc jak rok úspěšně vyhýbá! Sakra!"
"Tome..."
A pak mi to docvakne, div že překvapením neotevřu pusu dokořán.
"Tokio Hotel," vydechnu a pochytí mě neskutečná závrať. Opřu se o stěnu.
"Už to tak bude," ušklíbne se a otevře dveře. Pobídne mě, ať projdu první. "Asi to budeš chtít vysvětlit, co?"
"Takže to, že jsem "ten Tom z TH", to očividně víš," začne, když pohodlně sedíme na obřím kameni asi kilometr od chatky. Místo odpovědi jen kývnu hlavou, nedostává se mi slov. "Tak to se asi hodně divíš, že jsem teď tady, co?"
"A jek se mám nedivit?" Neudržím to už v sobě. "Jestli to chceš vědět - divím se, a hodně! Jsem z toho tak vedle, že skoro nemluvím! A až mě líp poznáš - jestli mě teda poznat chceš - pochopíš, že to se stává hodně zřídka. Kurva, vždyť Bill všude tvrdí, že prostě odpočíváš! A teď jsi najednou tady."
Tom váhá. "Ze začátku to tak opravdu bylo. Víš, už nás to zmáhalo. Všechny, do jednoho. Sláva, peníze, fanynky..."
"Ale vždyť jste si to , kurva, přáli!"
"Přáli, ale nepřerušuj mě, stejně nevím, proč ti to tu vlastně povídám!"
"Já... promiň," kuňkám. Stydím se za sebe, jsem to ale kráva s velkým K! Vůbec nemá důvod se mi tu s něčím svěřovat a já na něj místo vděku řvu... "Pokračuj, prosím."
"Prostě už toho bylo moc, tak jsme si domluvili pauzu, malou, aby jsme chytili další síly. Nikdo nepočítal s ničím jiným, než že budeme někde spolu, pryč od starostí, a jediné, co nás bude zajímat, bude jako už dlouho ne jenom hudba. Ale zvrtlo se to a jenom kvůli mně..." Odmlčel se, teď už jen zamyšleně hledí do dálky. A po předešlém výstupu si prostě nedovolím rejpat se v jeho myšlenkách a pocitech, ještě raději ne. Ale když už jsme takhle seděli asi deset minut, nedalo mi to a do ticha jsem zachraptěla: "A dál? Proč jsi tady?"
Tom se zatvářil, jako by se probudil z transu. Co to kecám, v jeho případě se asi fakt probudil z transu. Překvapeně se na mě otočil a dvakrát němě otevřel a zase zavřel pusu. Až pak se mu podařilo najít ztracený hlas. "Promiň... víš, já... tenkrát jsem si to uvědomil. To, jak mi chybí obyčejný život, jak už mě nebaví mít každý den jinou holku a předstírat neskutečné štěstí. To, které se mi vlastně už víc jak rok úspěšně vyhýbá! Sakra!"
"Tome..."

Příšerné ráno, mizerný den a skvělý večer! x) Ty dokážeš povzbudit člověka ve chvíli, kdy to potřebuje x)