close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. kapitola

6. prosince 2006 v 17:26 | Hate
Mno tak asi pro začátek... většina z vás už asi hned po přečtení názvu rubriky pochopila, od koho je tahle povídka... Tak chci podotknout, není to krádež! Jen jsme se s Romy dohodly, že když teď na nás nemá čas (potvora, nějaká knížka jí je přednější ;)), zveřejním to já. A to z toho důvodu, že tahle úžasná povídka se momentálně nachází tak nanejvýš v našich vzpomínkách... A znám spoustu lidí, co si ji chtěli přečíst, ale nestihli to... tak to je pro ně x)
PS před tím, než se začtete: Když jsem jí okopírovala, opravila jsem si tam pár věciček k obrazu svýmu... a už nevím přesně jaký... Tak to asi budete muset přežít s mýma dodatkama a předělávkama x) To by mohlo být vše. Děkuju x)

- Malá zapadlá vesnice někde v ČR - 11. ledna 2006- Čtyři hodiny před vypuknutím mánie
,,Míšo!"
Nezájem…Zesílím sluchátka a zadám další internetovou adresu. Pohodlně se rozvalím na židli, hodím nohy na stůl, smetu přitom na zem slušnou hromádku časáků a prasknu bublinu od žvejkačky.
Táta se ovšem nevzdá a zařve znovu (a znatelně rozčileně). "Michaelo!"
Chtěla jsem si přidat ještě trochu bas, jenže ten šmejd hrál už na doraz. Praskla jsem další bublinu, když mi v kapse zavrčel mobil. Vytáhnu tu svou Nokii a přečtu si vzkaz od mý nej kámošky Barči, že je na cestě s kupou časáků, haldou DVD a hromadou CD. Že prej se mám připravit, stěhuje se k nám na víkend. To vypadá na dámskou jízdu! No super, stejně bych se nudila, tak jí odepíšu, že jako O.K. a přemejšlím, jestli máme doma nějaký to žrádlo…
"Michaelo! Sakra, slyšíš?"
Přikrčím se a schovám obličej za monitor, vypadá to, že si táta dal tu práci a vydupal schody do mého království. Mno, tě pic… Beztak našel žákovskou… Nebo že by se dozvěděl o tom rozbitým skle? Každopádně to by bylo horší… A je to tady…
"Michaelo!" Vypadá jako bejk, ještě kdyby tak vyfukoval takovou tu páru…
Nasadím nevinný výraz, sundám sluchátka z uší, nohy ze stolu a překvapeně vyvalím oči. "Jééééé…Táto, ty jsi už doma?" To je blbá taktika…
Taťka po mně hodí žákovskou. "Představ si že jo!"
Obratně chytnu ten sešitek, kterej mám polepenej různýma blbostma a taky zároveň plný poznámek a nelichotivých známek, a opatrně ho položím na stůl.
"Co mi k tomu řekneš?" prskne táta.
,,No… Já… Ech…" začnu. Po pravdě, vůbec nevím o čem mluví…Nejsem tak blbá, že bych předstírala, že nevím o vlastních poznámkách a pětkách…Potíž je v tom, že nevím, kterej z mejch prohřešků táta myslí.
,,Nechápu, po kom ty vlastně jsi! Co z tebe jednou bude, co? Míšo, přiděláváš mi jenom starosti! Co by na to řekla maminka? Víš, jak by jí to muselo být líto?" prohrábne si zoufale táta vlasy a posadí se na mou postel.
Sklopím oči a koukám na svý odrbaný tenisky. Furt lepší než dělat chudinku a skákat mu kolem krku. "Ale mám tam i dobrý známky…" začnu váhavě.
Táta si odfrkne. "Jasně a z čeho? Z výtvarky, hudebky a němčiny? To je všechno?"
"Náhodou, jazyk je důležitý."
"To sice ano, ale v první řadě by ses měla naučit ten tvůj rodný a až pak ten cizí, víš?" poučí mě táta a zoufale lomí rukama. "Jenže ty z češtiny propadáš!Copak ti nezáleží na tvé budoucnosti?"
"Záleží." přikejvnu, ale rozhodně se nemíním živit takovou chemií či fyzikou, ani náhodou!
"Nevypadá to tak," utrousí taťka suše a vstane. "Ale je to tvoje věc. Já tě věčně živit nebudu."
Bla… Bla… Bla…Ten toho nakecal… Však se nikdo o to, aby mě živil neprosí! Klidně můžu bydlet na ulici!
"A tohle je co?" vyjekne táta u dveří.
Nakloním se a podívám se směrem jako on. "Brad Pitt, Antonio Banderas, Johny Depp, Drew Fuller, Eminem nebo Linkin Park?" nakrčím obočí na plakáty nad mou postelí.
Táta se na ně šokovaně zírá a nenachází slov. Tak se raději otočí, zakroutí hlavou, něco zamumlá a zavře za sebou.
Uff….To zas bylo…Mno, ještě, že neviděl to pozvání od řídi, co mu došlo…. Prasknu bublinu, nasadím znovu sluchátka a znovu mi zavrčí mobílek v kapse. Mrknu na nepřijatej hovor…Áááá…Barča mě prozvonila, tak to už je v naší ulici…
Info pro vás o mně, než sejdu schody a otevřu jí: Jmenuju se Míša Nováková (ach, jak typicky odporné české jméno). Na krku mi visí už patnáct let…No tak dobře, čtrnáct, ale patnáct mi bude už za dva měsíce, tak mám právo si to už natrénovat! S odřitýma ušima jsem zatím dolezla až do devátýho ročníku základky, což považuju zatím za svůj největší životní úspěch. Jsem typická pubertální dívčina s hřívou červených vlasů, která na vás většinou bude upírat svý psí hnědý oči. Žiju s tátou a dvěma čoklíky v malým domku v jedný nejmenovaný zapadlý vesnici. Mamka umřela, když mi bylo šest, což pro mě byla velká podpásovka od Pána Boha, ale naštěstí nevidí můj mizernej život, co vedu. Takže… Nesportuju, neučím se, poslouchám mišmaš hudbu, žeru kila čokolády a čtu. Ano, překvapuje vás to? To máte blbý, ale fakt mě baví číst. Nejvíc žeru asi Harryho Pottera. Neřekli byste to do mě. To by bylo celkem vše, než budete potřebovat vědět víc. Tak se vrátíme do okamžiku, kdy sjedu po zábradlí dolů a otvírám Barči.
"Nazdar, kočko!" zapiští a se třema napěchovanýma taškama mi skočí kolem krku, jako bychom se neviděly sto let. Přitom chodíme do stejný třídy, ale to je prostě ona.
"Vykradlas obchod?" zajímám se, když se vyzuje, sundá bundu a začne vytahovat obsah svých tašek.
"Myslela jsem, že bude pařba." pokrčí rameny.
"Něco mi uniklo?" zamyslím se. "Copak slavíme?"
"Ne, ale důvodů pro přejídání se a koukání na romantické filmy, může být docela dost." zavrátím oči. Ona a ty její románky. "No tě pic…"
"Říkalas něco, Miš?" usměje se nevině ze schodů.
"Ne."
- Dvě a půl hodiny do vypuknutí mánie….
"No nebylo to boží?"
Podám ubrečený Barči další várku kapesníčků. "To víš, že jo."
"Já to nechápu," pokrčí rameny. "Oni ho zabili. Prostě ho zabili…" zapiští a brečí znova.
Šmarjá…To je měkota….Však to nebylo až tak dojemný…Prostě umřel, mno co, to se stává. A v americkejch filmech pořád…
Podala jsem Barči další balíček a kapesníčků a přešla k DVD přehrávači. Vypla jsem film a vytáhla DVD. Když jsem ho strčila do obalu a na přehrávači stiskla tlačítko OFF, naskočila nám tam VIVA a nějaká hitparáda. Koukám pobaveně na Barčin ubrečený odraz v telce….No ta má ránu… Jí ta rozmázlá řasenka skvěla jde k očím…
Zničehožnic přestala ta německá moderátorka kecat, zachytila jsem něco o novým objevu. Chvilku nic a pak…
"SCHREI!"
Se mnou to škublo, až jsem se svalila na prdel a znechuceně vzhlédla k tomu magorovi, co začal zpívat. Och…Pardon, tak je to holka…Taková přečernělá, se super účesem.. Němka, jí rozumím, heč! Páni a ta kytaristka je jí podobná, vypadaj na velký drsňačky…A ten bubeník s baskytaristou taky nejsou špatní…A vůbec, hrajou slušně…Tipla bych jim tak sedmnáct, šestnáct, ale jde jim to….
"SCHREI!" Sakra! Takhle ječet by nemuseli! Uberu zvuk, ale dál je bedlivě pozoruju.
"Co je?" zarazila proud slz Barča a posadila se vedle mě k obrazovce.
- Tak tam obě koukáme, až…
"Já je znám!" vyhrkne Bára.
Omámeně odtrhnu pohled od telky a otočím se na ni. "Znáš?"
"Jo, jmenují se Tokio Hotel a v Německu bouraj hitparády."
"Fakt?"
"Fakt! Kdybys nečučela furt do počítače a občas zapla třeba VIVU nebo RTL, tak to víš. Že bys netipla Billa a Toma na dvojčata?"
"Co?" trhnu sebou. "Koho?"
Bára zavrátí oči. "Tyhle dva." ukáže na kytaristku a zpěvačku…Tak to teda moment!! To jsou kluci???!!! Zopakuju svou otázku nahlas.
"No jasně! Viděla jsem s nima jeden rozhovor, fakt to jsou kluci."
A videoklip skončil. Barča se zvedla a šla okupovat ledničku. Já tam ještě chvilku seděla a koukala na televizi, kam se znovu vrátila moderátorka a žvatlala něco o rekapitulaci.
Vypla jsem telku a vyběhla do svýho pokoje. Zasedla k počítači a zadala Tokio Hotel. Mno, možná mě zaujali, ale nebýt Barči, už bych se o ně asi nezajímala…Tak si je prozkoumáme…
Pár minut do vypuknutí mánie…
"Dobrou," broukla Bára a zahrabala se do spacáku.
"Brou," odpovím a dál koukám na stránky o té partičce. Prohlížím nějaký fotečky a nejednou se přistihnu, že na ně až málem slintám. Ještě před nějakou chvílí byly pro mě dvojčata Kaulitzovi zajímavý holky, teď už to jsou sexy týpci…
A jelikož jsem byla v počítačích a na netu jako doma, během chvíle jsem už nelegálně stahovala jejich debutové album Schrei.
Prostě mě to zajímalo, no… Dvacet procent… Hrajou dobře… Čtyřicet procent… Bill má krapet dětskej hlas… Padesát procent stažení… Nemůžou se mi líbit nějací puberťáci z Německa!... Sedmdesát procent… Proč ta Bára tak chrápe?... Devadesát… Už??? Já chci vědět, jestli mají ještě nějaký super songy!... Sto!!!
Zapojím sluchátka, abych nebudila chrápající Báru a mé dva pejsky, kteří si momentálně ustlali v mý posteli…Tak se na ně mrknem… nemůžou být dobří… Jsou to škrčci…
Bylo půl pátý ráno, když mi klesla hlava a já usnula na klávesnici…Do uší mi už po stosedmý jelo CD Schrei a já se stala totálně závislá…Připadá vám to divný nebo ujetý? Heh…mně taky! Ale oni prostě byli…Prostě úžasní, dokonalí, bezvadný, suprový, krásní, mladí, sexy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.