close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Každý se někdy bojí, část 2

7. listopadu 2006 v 11:29 | Hate |  Slohy
Druhá část slohovky, z původních 7 wordovských stran celku zbylo 5, jsem dobrá :)

***
"Obvykle má lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak se je snaží vyjádřit přes své tělo. Nikoli ale proto, aby dávali najevo, že potřebují pomoc - hlavním cílem sebepoškozování je totiž získat úlevu, ne pozornost. Svá poranění většinou skrývají, třeba pod dlouhým rukávem nebo kalhotami. Právě ruce a nohy jsou totiž nejčastějším místem zraňování, na­opak na obličeji se s ním setkáte jen výjimečně. Mnoho z těch, kteří se zraňují, přitom v životě funguje zcela "běžně" a o tom, co se s nimi děje, často neví ani jejich rodina nebo přátelé."
Bože! Já... Jak to, že mě to nenapadlo? Ne... to ne! Proč mi to jen nedošlo dřív? Vždyť jsem viděla tolik náznaků... nervozita, strach podívat se mi do očí, vždy bezpečně skrytá levá ruka... Zajímalo by mě, kolik bolesti na duši ji mohlo donutit k té druhé, fyzické, kvůli komu bývá natolik zoufalá? A hlavně... které z jejích jizev jsou pro mne? To je strašné... co když...? Vždyť už nikoho nemá, nikoho, kdo by jí v tom mohl zabránit. Ne - má mě. A já jí v tom zabráním! Vyskočím z křesla a ze školní tašky vylovím stříbrný mobilní telefon. Roztřesenými prsty vyťukám tak známé číslo a čekám... a čekám... Ale ze sluchátka se ozývá jen škodolibý vyzváněcí tón a lhostejný hlas operátorky oznamující, že mám volání opakovat později. Ale později už bude pozdě, pokud není pozdě už teď! Zaplavuje mě čím dál větší panický strach. Vklouznu do bot.
"Počkej, prší, vezmi si bundu!" Volá na mě z obýváku máma, ale já ji neslyším. Neslyším totiž nic, vnímám jen zběsilý tlukot vlastního rozrušeného srdce. Zastavím až před zamčenými dveřmi a bez rozmýšlení zazvoním na plastový zvonek s nápisem Novákovi. Nic, žádná odezva, jen ten nesnesitelný tlak v hrudním koši narůstá tak, že už ani víc nemůže. Vzlyknu.
"Anno!" Vykřiknu hystericky. "Kde jsi?"
"Co je?" Vykoukne z vedlejšího domu rozdrbaná hlava.
"Hledám Annu. Nevíš, kde je?"
"Ne, ale viděl jsem ji vycházet ze dveří," odpoví mi ta dobrá duše, ale vzápětí se posměšně ušklíbne a okno zabouchne, až se rozdrnčí sklo. A jsem zase na začátku. Kde sakra může být? Zamyšleně si sednu na obrubník a nemám ani sílu vnímat vlezlý chlad, způsobující po celém těle nepříjemnou husí kůži. Kam bych v takové situaci šla já? Doma není a do školy ani nepáchne, pokud nemusí. Tak kde je? Vzpomínám si, jak jsem ji poprvé potkala. Šla od řeky a měla opuchlé oči, určitě plakala. Od řeky! Snad je někde tam! Na nic nečekám a s provokativním "cák!" se rozběhnu z kopce.
Stojím na nábřeží rozvodněné Vltavy a rozhlížím se okolo sebe. Loď, skála, dům, loď, park, skála... PARK! Šumící stromy jako by šeptaly: "Tady je, pojď, tady najdeš svou kamarádku." Jistým krokem vykročím po kamenné cestičce. Zavede mě až k polorozpadlému dřevěnému altánku. Čím jsem blíž, tím zřetelněji cítím svoje obavy. Suché listí ševelí a v každém hlubokém stínu vidím dravou šelmu, připravenou si pochutnat na čerstvé krvi. Zastavím se, ale slyším jen svůj zrychlený dech. Anno, tohle mi nedělej... Můj zrak padne znovu na altánek. Musím jít! Nadechnu se a udělám první krok k zanedbaným šípkovým keřům. Očima s široce roztaženými zorničkami sleduji fascinující kapky, dopadající na kdysi červené okvětní lístky, a v duchu svádím předem prohranou bitvu se svým svědomím. Jestli se jí něco stalo, můžu za to jen já, je to moje vina... Skrz tmu už vidím nejasný obrys sedícího člověka a to mě pobídne ke zrychlení. Začínám vystupovat po schůdcích. Pod každým mým krokem nešťastně zasténají.
"Anno?" Zašeptám, aby se mě nelekla. Neodpoví. Jestli jsem někdy tvrdila, že větší strach než tehdy už mít nemůžu, mýlila jsem se. Tak moc.
"Anno? Anno!" Vykřikla jsem zděšeně a spěšně vyběhla poslední schody. "Anno... Anno..." opakovala nadpozemsky ozvěna a v dálce se na souhlas rozezněly zvony. Ve tváři vypadala, jako by spala. Nespala. Od rozřezaného zápěstí stékal na zaprášenou podlahu pramínek rudé krve a dokazoval tak fakt, který jsem tvrdošíjně odmítala přijmout. Fakt, že její hruď se nezvedá v rytmu pravidelného dechu a ledová ruka, křečovitě svírající dohasínající cigaretu, už ji nikdy netípne. Zdrceně jsem se zřítila na podlahu. Je konec. Anna zemřela.
Už uplynulo hodně času, co jsem ji tam našla. I když se říká, že léčitel čas všechno zahojí, nestalo se tak. Na to, aby mohl zahojit takové rány, bych musela žít mnohem déle. Neuplyne ani den, aniž bych si vyčítala její smrt. Aniž bych přemýšlela, jestli takový den vůbec někdy nastane. Už to nemůžu unést, odhodlaně vstanu z kamenné lavičky a naposled se podívám na starý altánek. Odcházím. Odcházím vstříc lepší budoucnosti, za temnou minulostí zanechávajíc zuřivý vykřičník...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co si o mojí slohovce myslíte? Vezme to třídíní?

Je dobrá, líbí se mi. 64.3% (9)
Je výborná, ale Pfeifferové se líbit nebude. 7.1% (1)
Ujde. 14.3% (2)
No, nic moc. 7.1% (1)
Je příšerná, radši napiš něco jiného. 0% (0)
Nevím. 7.1% (1)

Komentáře

1 Jessie Jessie | 8. listopadu 2006 v 20:20 | Reagovat

Tak vidíš, že se ti to povedlo, jestli ti dá něco horšího než jedničku, tak už musí byt maxi blbá.

2 Hate Hate | E-mail | Web | 8. listopadu 2006 v 21:21 | Reagovat

Je blbá... omítla to od mamky na rodičáku převzít, že prej to je moc dlouhý... to víš, ty učitelky... :( Tak budu škrábat cosi o stdánce nebo co :(

3 Hate Hate | E-mail | Web | 8. listopadu 2006 v 23:27 | Reagovat

* Má tam být o studánce, kdyby někdo nepochopil, co tím chtěla škodolibá klávesnice říci...

Jo - a děkuji za hlasy v anketce, když už ne komety ;)

A ještě jedna poznámečka pro všechny naše kvartány :) - do školy jdu v pátek :))))) Jsem svině, já vím...

4 schwarz schwarz | 8. ledna 2007 v 14:09 | Reagovat

Nasnáším tvojí učitelku! Nesmírně se omlouvám, jestli jsem tím někoho urazila, ale vypadá to, že ne :D

5 Hate Hate | 8. ledna 2007 v 16:32 | Reagovat

Maximálně jí samotnou x) Děkuji... fakt ;)

6 schwarz schwarz | 8. ledna 2007 v 16:35 | Reagovat

Tak, pochybuju, že sem tvoje učitelka chodí, ale je mi to jedno, protože mě stejně nemůže znát. Není zač, píšu názor, ne? :D

7 Hate Hate | 8. ledna 2007 v 16:37 | Reagovat

Mno... to je fakt :-D By sem radši ani nepáchla...

8 schwarz schwarz | 8. ledna 2007 v 17:48 | Reagovat

Kolik jí je? 70? Ne, promiň, to by byla ještě mladice...:D Tak 1000 let? :D

9 Hate Hate | 8. ledna 2007 v 17:55 | Reagovat

mno... každopádně už by měla do důchodu ;)

10 schwarz schwarz | 8. ledna 2007 v 19:23 | Reagovat

To teda :D

11 kača kača | 10. března 2007 v 13:04 | Reagovat

u mě to bývá podobně ....vždycky když píšu slohovku úča se ze mě málem zblází ...sedum stránek na nečisto je klasika

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.