Tak tohle je ta slohovka, se kterou se už asi týden mořím a nemůžu jí dopsat... Teď už jsem jí dopsala. Jen musí být na dvě části, nechce se vejít, zmetek.
***
Osnova:
1. Každý se někdy bojí...
2. Jaké je být sžíraná pochybnostmi.
3. Některé hádky jsou horší než ostatní.
4. Když se nedaří, co se dařit má...
5. Happyendy neexistují!
6. Lze zapomenout na minulost?
Každý se někdy bojí. Někdo se bojí, protože k tomu má pádný důvod. Opravdu nezazlívám hrdinům děsivých hororů, že mají srdce v kalhotách, také bych měla. Pak ale jsou typy lidí, kteří se bojí rádi. Takoví se jdou na pouti dobrovolně podívat do strašidelného hradu, doma se ustrašeně schovávají pod deku, aby neviděli na zkrvavenou obrazovku, nebo si večer rádi vyjdou do tmy a za každým rohem si dychtivě představují hladového upíra či mumii v pokročilém stadiu rozkladu. Ale nejvíc ze všech nemám ráda chronické zbabělce. Bojí se vždy, všude, od ostatních očekávají jen to nejhorší a nedá se s nimi kloudně domluvit. Jenže existuje ještě jeden druh strachu. Je méně obvyklý, zato většinou vítězí nad tím "normálním", více lidským. Jsou to obavy o někoho blízkého, koho máme rádi, o kom víme, že se mu může stát něco ošklivého.
Vztekle vrazím do místnosti a zabouchnu dveře od pokoje. Vzápětí syknu, přibouchla jsem si prsty. Pohlédnu na zarudlá bříška a odhaduji utrpěné škody. Proč já? Tohle pozdní odpoledne automaticky započítávám mezi ta nejhorší ve svém životě. Obloze kralují šedivé mraky, kterými sem tam prosvitne studené slunce, a chladný podzimní vítr rozfoukává barevné listí do všech stran. Kdokoliv jiný by řekl, že jde o úplně obyčejný den, ale já, troufám si poznamenat, nejsem kdokoliv. A jeden z mých jindy nejoblíbenějších dnů se během pár okamžiků a po spoustě ošklivých slov změnil téměř až v jednu z těch nepříjemných nočních můr. Kéž bych se tak mohla probudit a zjistit, že ta hádka s mou nejlepší kamarádkou Annou byl jen nepodařený sen! Jenomže ona nebyla... S Annou o sobě víme navzájem úplně všechno a nikdy jsme si nelhaly. Tedy až donedávna. Nemůžu si nevšimnout, jak vždy, když se mnou mluví, sleduje radši svoje zablácené tenisky, než aby se mi podívala do očí, a často se zakoktává. Pokaždé, když se na ni až příliš očividně zadívám, mne si levou ruku nebo ji rovnou schová bezpečně za záda. Nechápu to, nikdy dřív to nedělala. Vím, kdyby měl někdo právo dělat takové věci, byla by to určitě ona. Neumí vycházet s lidmi, odjakživa se kamarádí jenom se mnou. Rodiče si na ni nenajdou čas, přehlížejí ji, ale ona to neumí a asi ani nechce změnit. Prostě se příliš odlišuje, ale mně to nikdy nevadilo, až teď. Teď když už to všechno přerostlo únosnou mez. Měla jsem jí vytýkat její slova? Ano, určitě ano, takhle se kamarádky přece nechovají. Ale... ne, nemám si co vyčítat, každý jiný by to udělal. Nebo... nebo ne? Nevím... myšlenkami se vracím zpět...
"Co se děje? Co se ti zase stalo?"Zeptala jsem se kamarádky a odemkla skříňku v šatně.
"No, co asi?"
"Nevím," zahuhňala jsem, přes hlavu přetahujíc vlněný svetr. Byla zima.
"Nenávidí mě!"
"Co? Kdo?"
"Všichni," povzdechla si a rukávy lehké bundy si stáhla tak, aby jí moc nemrzly prsty, až vyjde ven.
"Proč si to myslíš?"
"Jsem divná!" Jo, holka, jsi.
"Ale kvůli tomu tě přece ještě nemusí nenávidět!" vyslovila jsem nahlas větu, která se tak trochu odlišovala od mého skutečného názoru na věc. Ale zajímalo mě, kam tím směřuje.
"Vždyť nemám žádné kamarády! Jsem nikdo!"
A já jsem vosk?"To není pravda!"
"Je!" Protestuje, asi mou narážku nepochopila.
"Není!"
"Vím to! Nikdo mě nemá rád, jsem jenom přítěž, i rodiče už radši ani nebývají doma!"
"Mlč!"
"A proč bych měla?Vidíš, i ty se odtahuješ, nechceš se mnou mít nic společného!" Lituje se dál.
Co to povídá? Vždyť na tom není kousek pravdy!"A víš co? Jo! Jsi přítěž a všem jen ubližuješ!"
"Vždyť to říkám!"
"Umíš taky něco jiného, než se litovat?Ne, radši neodpovídej, zase by z tebe vylezla nějaká blbost. Mlč už! Lezeš mi na nervy!" Co jsem to udělala?Nikdy jsem na ni nekřičela, nemusela jsem. Tak proč teď? Než se dál hádat, radši jsem zamkla a klíčky uklidila do tašky. Bez rozloučení jsem se otočila a zamířila k východu.
"Počkej! Jak jsi to myslela?"
"Co?" Někdy je totiž strategičtější hrát idiota.
"Ty mě taky nenávidíš?"
Dobře, tentokrát to asi moc strategické nebylo."Jo," odsekla jsem dřív, než jsem se stačila zastavit. Anně vhrkly do očí slzy a svěsila hlavu.
"Tak potom... sbohem...,"zašeptala a už jsem viděla jen její siluetu, rychle se vzdalující z dohledu. Ještě dlouho poté jsem stála zaraženě ve dveřích...
Asi jsem to opravdu trochu přehnala. Ale stejně si za to může sama. I když... neměla jsem na ni tak vyjet. Jak jí asi teď je? Co dělá? Ne... o tom přemýšlet nebudu. Zvednu se z postele a z poličky seberu první knížku, která mi přijde pod ruku. Teprve po několika ničivých minutách si uvědomím, že ji "čtu" vzhůru nohama. Kniha vztekle dopadne do vzdáleného kouta. Na okno dopadnou první těžké kapky, jako by sama příroda plakala. Zamrkám, ale slzy deroucí se na povrch tím nezaženu, naopak, neomaleně mi vykreslují černé cestičky po tvářích a dopadají na fialové triko. I já už pláču. Nevydržím jen tak nečinně sedět, proto zase vstanu a do přehrávače slepě vložím jedno z cédéček. Ale při prvních slovech na prozatím neznámou melodii ztuhnu.
Když ti svoje záda štěstí ukáže,
Náladu máš mizernou.
Těžko se ti hledá trocha kuráže,
Zůstaneš stát jako sloup.
Když máš kamaráda a on tě podrazí,
Náladu máš mizernou.
Tehdy jeho zrada vsrdci zamrazí,
Zůstaneš stát jako sloup.
Hlupák váhá, svět kupředu uhání.
Hlupák váhá, ztrácí život v čekání.
Hlupák váhá, ale život utíká,
Hlupák váhá...
To nezvládnu, nechci poslouchat něco takového! Stisknu oranžové tlačítko STOP a do zarudlých očí se mi nahrne další várka tekuté horké soli. A co když se jí něco stane? Ne - nemůžu na ni myslet. Ona se o mě určitě taky nestará. Kdyby ji ta hádka mrzela, přišla by se omluvit. Nenapadlo mě, jak moc se mýlím... Nakonec ze zoufalství zapnu počítač a usednu znovu zpět ke stolu. Ačkoli netuším, co bych měla dělat, spouštím internet a automaticky zadávám adresu mojí oblíbené stránky. Venku se stromy ohýbají pod náporem nemilosrdného větru a občas zahřmí. Osamělý chodec se zachumlal hluboko do černého kabátu. A já už několik dlouhých vteřin hypnotizovaně hledím na blikající obrazovku a doufám, že ten velký červený nápis "SEBEPOŠKOZOVÁNÍ" je jen moje halucinace. Jako vedená nějakou neznámou silou dvakrát kliknu na zvýrazněný odkaz "Celý článek", s narůstajícími obavami si nasadím brýle a začnu číst...
