Třetí kapitola... chtěli jste ji, máte ji mít... ale až zítra usnu ve škole, bude to kvůli vám třem!!! xD
***
"Tak to opravdu ne!" Zděsím se při pohledu na polorozpadlou chatrč, ke které mě dovedl jeden z mých "kolegů". Může mu být asi pětadvacet a je kupodivu docela pěknej. Na mostě, kde jsme se potkali, se mi představil jako Lukas.
"Asi nemáš moc na výběr, holčino. Buď zůstaneš tady, s náma, nebo..."
"Jo, chápu."
"Tak pojď," pobídne mě. Kráčí (taky vám to připomíná staré známé: "Já nekráčím, já normálně jdu!"?) dlouhými kroky směrem k té barabizně a já s narůstajícími obavami cupitám za ním.
"Čus lidi, přived jsem přírůstek!" Zahlaholí vesele ve "dveřích". Hlavy asi pěti dalších otrhanců se jako na povel otočí směrem k mojí maličkosti. Zrudnu. Nevím proč, ale moc často se nestává, že na vás kouká tolik lidí, kterými jste dříve pohrdali, a teď najednou jste jedním z nich. A víte, že vás budou určitě hodně přísně soudit.
"Ahoj," pípnu nesměle. Nedostává se mi dechu a hlasivky zoufale oznamují výpadek. Sklopím oči k zemi. Teď si o mně musí myslet, že jsem zbabělá puberťačka. Což doufám nejsem.
"No čáááu!" Ozve se mi těsně u ucha sympatickej hlásek a čísi ruka mě přátelsky praští do zad, až poklesnu v kolenou. "Tě vítám!"
"A hele, šestej! Idiote! Nemáš rozum? Chceš, abych k tomu všemu měla ještě infarkt?" Vy jedu na něj. No konečně!!! Hlasivky hlásí hrdý návrat! To je perfektní... už jsem si připadala jako němá. Ale tváře spolubydlících se rozjasní.
"Jé, vono to umí mluvit!"
"Tak s tebou si budem rozumět."
"Super, vítej!"
"Já jsem Sabina," představím se bleskově a otočím se na toho - podívejme - dredatého útočníka. Sakra... je nějakej divnej... "Já tě odněkud znám," přemýšlím netaktně nahlas. Dredař se zamračí, ale téměř ihned se z jeho xichtíku i pohledu opět vytratí veškeré potlačované emoce. Zůstává jen nejistě nakrčené obočí. Pak mi podá ruku.
"Tom."
"Tom?"
"Jo, Tom."
"Tak to opravdu ne!" Zděsím se při pohledu na polorozpadlou chatrč, ke které mě dovedl jeden z mých "kolegů". Může mu být asi pětadvacet a je kupodivu docela pěknej. Na mostě, kde jsme se potkali, se mi představil jako Lukas.
"Asi nemáš moc na výběr, holčino. Buď zůstaneš tady, s náma, nebo..."
"Jo, chápu."
"Tak pojď," pobídne mě. Kráčí (taky vám to připomíná staré známé: "Já nekráčím, já normálně jdu!"?) dlouhými kroky směrem k té barabizně a já s narůstajícími obavami cupitám za ním.
"Čus lidi, přived jsem přírůstek!" Zahlaholí vesele ve "dveřích". Hlavy asi pěti dalších otrhanců se jako na povel otočí směrem k mojí maličkosti. Zrudnu. Nevím proč, ale moc často se nestává, že na vás kouká tolik lidí, kterými jste dříve pohrdali, a teď najednou jste jedním z nich. A víte, že vás budou určitě hodně přísně soudit.
"Ahoj," pípnu nesměle. Nedostává se mi dechu a hlasivky zoufale oznamují výpadek. Sklopím oči k zemi. Teď si o mně musí myslet, že jsem zbabělá puberťačka. Což doufám nejsem.
"No čáááu!" Ozve se mi těsně u ucha sympatickej hlásek a čísi ruka mě přátelsky praští do zad, až poklesnu v kolenou. "Tě vítám!"
"A hele, šestej! Idiote! Nemáš rozum? Chceš, abych k tomu všemu měla ještě infarkt?" Vy jedu na něj. No konečně!!! Hlasivky hlásí hrdý návrat! To je perfektní... už jsem si připadala jako němá. Ale tváře spolubydlících se rozjasní.
"Jé, vono to umí mluvit!"
"Tak s tebou si budem rozumět."
"Super, vítej!"
"Já jsem Sabina," představím se bleskově a otočím se na toho - podívejme - dredatého útočníka. Sakra... je nějakej divnej... "Já tě odněkud znám," přemýšlím netaktně nahlas. Dredař se zamračí, ale téměř ihned se z jeho xichtíku i pohledu opět vytratí veškeré potlačované emoce. Zůstává jen nejistě nakrčené obočí. Pak mi podá ruku.
"Tom."
"Tom?"
"Jo, Tom."
Vidíš... Jessie, mám pro tebe návrh ;). Tak až budeš na icq, napiš, prozradím :)