Tohle je vlastně slohovka, ne referát... tuším jsem za ni dostala čtvrec :(. Nj, třídní mě nemá moc ráda... Komentujte :)
***
Určitě je každý zná. Dny, které se tak úplně nepodaří. Dny, kterým se lidově říká ,,Den blbec". Mě takové dny přímo vyhledávají. Někdy mám vztek, jindy je mi smutno. Ale já už moc dobře vím, co mám dělat, abych měla zase radost ze života.
Nahoru na Křížový vrch vede strmá a klikatá cesta. Ale není nepřívětivá, naopak, snaží se mě uklidnit. Z příkopu na mě vykoukne žlutá hlavička pampelišky a já si říkám: vždyť na zemi přeci jen není tak špatně…
Úplně nahoře mě přivítá moje kamarádka lavička. Opřená o chladnou stěnu bílé kaple pozoruji vznešený kříž. Shlíží na nás, obyčejné smrtelníky. Nebo na město? Ani Eiffelova věž by se nemusela stydět za takový výhled, při kterém se všechny moje problémy zdají malicherné a odplouvají za obzor. A ten je tak vzdálený… Nikdo se neopovažuje porušit ten klid, ten zázrak přírody, ani můj úsměv.
Chtělo by se vám takové místo opustit? Mě ne. Možná také proto si asi posté prohlížím okolí kapličky. Opodál stojí vysoké staré stromy. Jejich větve mě objímají, vítají mě. Maličká lípa nesměle povívá ve větru. Dokonale si rozumíme, můj pocit je stejný. Všichni jsme titěrní proti tomu, co je tam nahoře v oblacích, ať je to cokoliv. Každopádně, na světě je tak krásně!
Jednou ale tenhle ráj musí každý opustit. I já. I když se mi nechce. ,,Příště sem zase přijdu!" Slibuji stromům, trávě, kříži i kapličce. ,,Určitě." A kdy bude příště? Bude…

Za tohle jsi dostala čtverec? To jako čtyrku? Děláš si legraci? :D