Tuhle povídku mi už hodně lidí zkritizovalo, že není povedená... ale je moje, tak ji sem dám :) Klidně piště, že je to hrůza, mě už nic nerozhodí... právě jsem totiž ve škole a před chvílí mě zfackovla třídní...
***
Dvaadvacetiletý Tom Kaulitz seděl v autě značky Porsche a mířil k domovu. Byl neskutečně utahaný a oči se mu klížily. Konečně! Za zatáčkou se objevil štít domu, natřený jeho oblíbenou oranžovou barvou. Tom zaostřil. Něco se mu na tom jindy uklidňujícím výjevu nezdálo. Okno Billova pokoje bylo otevřené a zlatočervenou podzimní ulicí se táhl pach spáleniny. Rychle vytáhl klíčky ze zapalování a běžel ke dveřím. Byly otevřené.
"Bille, ne!" Vykřikl hrůzou a popadl nejbližší hasicí přístroj.
"Co to mělo být?" Zajímal se, když z ohně zbyla jenom čmoudící hromádka uprostřed pokoje.
"Odešla! Ona odešla. Já ji miloval! Zmizela… už nikdy nechci…"
Tom ho přerušil: "Klid, Bille. Co nechceš?"
"Odešla… už nechci!" Vykřikoval zmateně zpěvák.
"Bille!"
"Nechci už žít…," vysoukal ze sebe a v očích mu zaplály jiskřičky šílenství. Vyskočil na nohy a postavil se na rám okna.
"Bille, ne! Nedělej to! Počkej! Proč? Co udělala?" Snažil se ho uklidnit vyděšený Tom.
"Odešla… nemá mě už ráda. Podvedla mě. Chci skočit!"
"A co hudba? Nemůžeš to udělat! Vždyť jsme si slíbili, že nás nikdy žádná holka nerozdělí! Ani takhle, bráško. Prosím, pojď sem," prosil, slzy na krajíčku.
"Sbohem," zašeptal Bill a vyskočil. Kytarista vykřikl, podíval se z okna a roztřesenými prsty vytočil číslo na záchranku.
Bill skok z okna přežil. Dva měsíce ležel v kómatu v nemocnici a nejevil nějaké výraznější známky života. Tom u něj trávil každou volnou chvíli a vyčítal si, co se stalo. "Proč, Bille?" Ptal se svého bratra pořád dokola. Bez něj ztrácel jeho život smysl. Až se konečně jednou večer v KaulitzHause rozdrnčel telefon. Tom odložil poloprázdnou láhev Portského.
"Je tam pan Kaulitz?"
"Ano."
"Váš bratr se probral. Musíte nám pomoct, chová se divně. Jste jeho rodina, měl byste..." Mladík hlas ve sluchátku nenechal domluvit a najednou úplně střílivý vyběhl ze dveří.
"Ahoj Bille," pozdravil bledou vyhublou postavu na posteli. V otevřených dveřích sledovalo každý jeho krok pár ustaraných lékařů.
"Tome! Přišel ses na mě podívat?" Zeptal se a Tomovi se rozzářily oči. Šťastný úsměv mu vzápětí stuhl na tváři.
"Jak ses sem dostal? Tady je náááádherně! Věděl jsem, že přijdu do Nebe. Je tu jinak. Líp. Nic mi tu nechybí, dokonce už mě nic nebolí."
"Bille?"
"Každou chvíli sem přijde krásný bílý anděl. Hezky se o mě stará. Jsem moc rád, že jsem to udělal."
"Bille!"
"Tak se měj, bráško," loučil se, na tváři přihlouplý, ale šťastný úsměv. Do místnosti vběhli tři doktoři, začali Billa přemisťovat na nosítka a ruce mu připoutali k tělu.
"Co to děláte? Já jsem v Nebi! Vidíte? Nemáte právo na mě sahat! Nedotýkejte se mě! Tome! Ať jdou pryč, já chci zůstat v Nebi!Tome…" Víc říct nestihl. Lékař mu píchl uspávací dávku. Bill se zasekl uprostřed věty a hlava mu bezvládně klesla zpět na podložku. Ze dveří ho provázel nešťastný pohled jeho bratra.
"Bill se zbláznil," pokoušel se dredař přijmout tu krutou skutečnost po cestě domů. Lidé se otáčeli, ukazovali na něj a pokřikovali, ale jeho to tentokrát nezajímalo. Zmatené srdce zaplavilo zoufalství a drsný lamač dívčích srdcí se zhroutil uprostřed rušné ulice a rozbrečel se.
mno podla mna je to fakt podarene a pekne....