Každý náš krok může být poslední... ale to není téma téhle povídky. Naštěstí...

***
V sešeřelé místnosti seděla na studené podlaze dívka. Slzy jí tiše stékaly po tvářích a zanechávaly za sebou černé cestičky. Ticho… Bušilo ji do uší. Porušily ho až verše za zdí, zpívané krásným, čistým hlasem. Milovala ten zvuk, ještě nedávno by za něj dala cokoli. Jenže teď, teď už jí byl ukradený. Nedokázala být šťastná, nedokázala nenávidět, nedokázala nic. Její štěstí odešlo a spolu s ním zmizely i city. Zbyl jen žal. Bezedná propast plná smutku, bezmoci a netečnosti.
V sešeřelé místnosti seděla na studené podlaze dívka. Slzy jí tiše stékaly po tvářích a zanechávaly za sebou černé cestičky. Ticho… Bušilo ji do uší. Porušily ho až verše za zdí, zpívané krásným, čistým hlasem. Milovala ten zvuk, ještě nedávno by za něj dala cokoli. Jenže teď, teď už jí byl ukradený. Nedokázala být šťastná, nedokázala nenávidět, nedokázala nic. Její štěstí odešlo a spolu s ním zmizely i city. Zbyl jen žal. Bezedná propast plná smutku, bezmoci a netečnosti.
Zavřela oči, ale ani to nemohlo zastavit nekonečný příval slz. Před očima se jí objevil jejich obraz. Jasný, jako kdyby stáli vedle ní. Oni. Ti, které už neuvidí jinak, než jen v představách. Rodiče. Najednou jí chyběly otcovy připomínky a dokonce i matčiny příkazy a rady do života. To, co dřív z celé duše nenáviděla, jí teď připadalo krásné, blízké, ale přece nedosažitelné a téměř zapomenuté. Zapomenuté? Ano… Musí zapomenout. Zvedla hlavu a zaposlouchala se do slov písně…
Až teď si uvědomila jejich význam. Přestala plakat a hřbetem ruky si otřela opuchlé oči. Musí vypadat strašně. Nechtěla, aby se jí polekal, tak našla černou tužku a znovu si obtáhla modré oči. Poprvé za několik dní si oblékla čisté tričko a vklouzla do obnošených bot. Jiné ale neměla. Ve vedlejší místnosti hudba utichla a ona dostala strach. Bála se, že už tam nebude. Co když už odjel, co když na ni zapomněl? Těch pár ulic brala tryskem, nedbajíc na bahno, poslední pozůstatek po včerejším dešti. Doběhla ke dveřím a trhla za kliku. Bylo zamčeno. "Bille…" zašeptala a v očích znovu ucítila příval slz. Svezla se podél zdi na zem a schovala hlavu do dlaní. Doufala, že jí pomůže, ale on odešel. Nic jí neřekl, nerozloučil se, a ona v nitru cítila, že už se sem nevrátí. Zapomněl na ni… Prázdnou hotelovou chodbu vyplnil zoufalý vzlyk.
Slunce právě zapadalo a na klidné hladině jezera se odrážely červené paprsky. Všude vládla pohoda a klid rušil jen hluk řvoucích motorů. Ale mladá blonďatá dívka, stojící za zábradlím vysokého mostu, tu krásu nevnímala. Ona totiž nevnímala nic. Ani rudé slunce, ani barevná auta, krutě přehlížející její žal. Dokonce ani překvapeného černovlasého chlapce pár metrů od ní. Pevně stiskla chvějící se rty a zpod zavřeného víčka vytekla poslední zbloudilá slza. Už ji od toho nemohlo nic odradit. Právě naopak… slyšela je, jak ji volají. Stačí jeden krok a znovu je uvidí. Poslední krok…
Vtom přes nepropustnou zeď bezmoci a zoufalství uslyšela jakýsi zvuk. Rozlehl se jí v hlavě jako ozvěna.
"Jane!" Vykřikl povědomý hlas. "Až moc povědomý," pomyslela si a roztřesenou nohu, připravenou k vykročení, položila nakonec znovu pevně na zem. Váhavě pootočila hlavu, přes to, že už od začátku moc dobře věděla, kdo to je. Její rty se roztáhly v nejistém úsměvu a pomněnky v očích zazářily světélky plachého štěstí.
"Bille?"
Pěkný:) sice krátký, ale krásně procítěný:)