
Jak jste si nejspíš všimli, přidala jsem sem první povídku. Aby to bylo jasné, je to moje povídka, připadá mi hnusný, když si někdo přivlastňuje cizí dílka... Nebudu se za ní omlouvat, to opravdu nechci... Možná se někomu nelíbí, že téměř ve všech mých povídkách vystupují kluci z Tokio Hotel. Pro to mám jednoduchý vysvětlení... oni jsou totiž úžasně vděčnej objekt, dobře se o nich píše, sní... :) Ale nejsem jedna z těch bláznivých fanynek - neštěstí. Snad. To je vše, doufám, že se vám alespoň trochu bude líbit...
***
Stromy v parku vrhaly hluboké temné stíny a tráva ševelila. Ledové měsíční paprsky hladily po tvářích spící dívku. Občas se zavrtěla na nepohodlné lavičce a nakonec se na její tváři objevil vzácný upřímný úsměv. Co se jí asi mohlo zdát?
Stála v dlouhé frontě před už teď přeplněnou koncertní halou. Stovky dalších dívek ječely a omdlévaly. To vše kvůli čtyřem slavným Němcům. I ona sama byla mezi nimi. Co jí scházelo? Nic. Byla šťastná. Ukázala vysokému chlapíkovi s páskou organizátora lístek a vešla dovnitř. Pocítila zklamání, celá hala byla nacpaná a neexistovala možnost dostat se až k podiu. Přesto byla nadšená, že tam vůbec může být a začala se pomalu posouvat dopředu, aby jim byla co nejblíž. Její snaha nevyšla nadarmo. Po chvíli zhasla světla a reflektory osvítily zatím prázdné vyvýšené prostranství. Ale ne nadlouho. Do jekotu fanynek se přidal zvuk dvou kytar, bicích a v uších jí zazněla první procítěná slova pilotního songu. Atmosféra byla úžasná. Zpěvák v pauzách mezi písničkami promlouval k publiku a i zbývající tři zkoumali uječené obecenstvo. Nadšeně si prohlížela baskytaristu. Zaujal ji, něčím nepopsatelným ji přitahoval. Když se jeho pohled přiblížil k ní, spontánně zatajila dech. Střetli se očima. Dva světy. Jeden průzračně modrý, zkušený životem a ten druhý, naivně vesele zelený, ale přesto plně soustředěný na hudbu. Zaplavila ji vlna štěstí a usmála se na něj. Úsměv jí opětoval. Nemohla tomu uvěřit. Usmál se na ni! ON! Člen jedné z nejúspěšnějších skupin vůbec! Koncert pomalu končil. Kluci odehráli poslední písničku a rozzářeně se loučili s fanynkami. Nejedna z nich brečela žalem, že už odcházejí. Ona ne. Ještě stále měla na tváři přihlouplý úsměv a vše krom jeho očí šlo mimo ni. Nastalý chaos a stovky neurvalých těl jednoduše nevnímala. Že už všichni ostatní odešli a ona by měla taky, si uvědomila, až když jí někdo zaklepal na rameno. Otočila se. Delší hnědé vlasy a ty známé zelené oči…
"Slečno, co tu děláte?" klepal jí na rameno postarší dědula s pejskem. Právě svítalo a kosi zpívali svou každodenní ranní árii. Když prudce vydechla, šla jí od úst pára. "Jste v pořádku? Mohla jste tu zmrznout!"
"Nemusíte se starat," odbyla ho s mizernou náladou. Rozladěně se zašklebila a rázným krokem vyšla vstříc dalšímu dni, plnému smůly, hladu a opovržení. Škoda, že to byl sen. Jenom pouhý sen, přesto na něj do konce svého bídného života na ulici nezapomene. Její nesplnitelný sen…
Nádhera, prostě nádhera. Krátký, ale krásný.