Třetí kapitolka, jak jinak, než pro Verču ;)
***
"Tohle jen tak nenechám! Těš se!!!" Přijde mi chvíli po začátku obyčejné neobyčejné hodiny psaníčko. Taře se snad nelíbí, že jí Bill odmítá poslouchat? Jsem škodolibá, já vím...
"A co uděláš?" Odepíšu.
"Budu tě pomlouvat!" Chudák Bill. Proč ho vlastně lituju? Si to zaslouží, po tom, co... ale to je jedno...
"Si mi to teda nandala!" Syknu na ní a mám možnost věnovat se další velmi zajímavé činnosti - pozorování, jak se mě bloncka snaží co nejvíc shodit. Myslím, že až mě "zpěvák" uvidí, už to nebude potřebovat z druhé ruky. Heh... plně mu postačí vzpomínky... Zatím se elegantně houpe na židli a ze všech sil snaží zakrýt, že ji vlastně vůbec neposlouchá.
Sakra! Asi k němu přece jen proniklo... otočil se, chvíli zaujatě bloudil očima po třídě a nakonec šťouchnul loktem do Tary. Napřed trošku nadskočila, ale pak se vzpamatovala a nasadila americkej úsměv číslo jedna. Soudě podle jejího zdviženého obočí ji překvapilo, kam že se to její nový soused kouká, pak ztratila trpělivost, zvedla ruku... a ukázala přímo na mě!!! No to teda bylo "nečekaný"...
Jeho pohled tentokrát sebejistě míří ke mně. Co teď? Můžu akorát koukat a zmučeně čekat a čekat... Kouká mi přímo do očí, na tváři trochu přiblblej výraz. Snažím se nedat na sobě znát, jak moc mi to celé vadí. A on hledí... a hledí... zírá... a čumí... Zrovna jsem přemýšlela, jestli mu nemám říct něco pěkně rovnou od plic, když se mu zorničky rozšířily překvapením, brada poklesla, zapomněl, že jeho židle není zrovna ve stabilní poloze , vyjekl, a jak se při pádu snažil čehokoli zachytit, strhl s sebou i svojí povedenou sousedku.
"Prásk!" Rozlehlo se učebnou a přísahala bych, že jsem slyšela tlumený zaskučení a dost peprný tichý nadávky. Když se usadil prach a já zvedla vysmátýho Jonase z lavice, abych vůbec něco viděla, naskytl s mi úžasný pohled. Bill ležel rozpláclej na zádech, barvou v obličeji mohl konkurovat přezrálému rajčeti a rukama se křečovitě držel v rozkroku. Tam mu nejspíš vrazila loktem blondýna, když se snažila zbrzdit pád. Ta byla snad ještě červenější než on a bylo na ní vidět, že by se teď nejradši vypařila.
"Krávo!!! Dávej pozor!" Vyjekl Kaulitz, když při pokusu o zvednutí se vrazil hlavou do její.
"P - promiň," vykoktala a opatrně mu pomohla na nohy. Místo poděkování ji změřil pohrdavým pohledem, pak se otočil na mě a škleb zopakoval. Hmmm... takže mě poznal...
"Můžu si dojít na toaletu?" Zeptal se.
"Dejte ale cestou pozor, jste určitě ještě zamotaný z toho pádu! Víte co? Já s vámi někoho pošlu!" Baba jedna... ale... on je slavnej, no... "Tak třeba tady slečna, taky byste potřebovala na vzduch!" Kurva! Sakra! Do prčic!!! To se může stát jenom mně!!!
"Nemohl by jít někdo jinej... třeba nějakej kluk?" Pokusila jsem se o záchranu.
"Ne, jen běžte!" Zamítne. No... pěkně děkuju, horší už to snad nebude! Tak mi nezbude nic jiného, než se pomalinku zvednout a vykročit vstříc jisté bolestivé smrti.
"Tohle jen tak nenechám! Těš se!!!" Přijde mi chvíli po začátku obyčejné neobyčejné hodiny psaníčko. Taře se snad nelíbí, že jí Bill odmítá poslouchat? Jsem škodolibá, já vím...
"A co uděláš?" Odepíšu.
"Budu tě pomlouvat!" Chudák Bill. Proč ho vlastně lituju? Si to zaslouží, po tom, co... ale to je jedno...
"Si mi to teda nandala!" Syknu na ní a mám možnost věnovat se další velmi zajímavé činnosti - pozorování, jak se mě bloncka snaží co nejvíc shodit. Myslím, že až mě "zpěvák" uvidí, už to nebude potřebovat z druhé ruky. Heh... plně mu postačí vzpomínky... Zatím se elegantně houpe na židli a ze všech sil snaží zakrýt, že ji vlastně vůbec neposlouchá.
Sakra! Asi k němu přece jen proniklo... otočil se, chvíli zaujatě bloudil očima po třídě a nakonec šťouchnul loktem do Tary. Napřed trošku nadskočila, ale pak se vzpamatovala a nasadila americkej úsměv číslo jedna. Soudě podle jejího zdviženého obočí ji překvapilo, kam že se to její nový soused kouká, pak ztratila trpělivost, zvedla ruku... a ukázala přímo na mě!!! No to teda bylo "nečekaný"...
Jeho pohled tentokrát sebejistě míří ke mně. Co teď? Můžu akorát koukat a zmučeně čekat a čekat... Kouká mi přímo do očí, na tváři trochu přiblblej výraz. Snažím se nedat na sobě znát, jak moc mi to celé vadí. A on hledí... a hledí... zírá... a čumí... Zrovna jsem přemýšlela, jestli mu nemám říct něco pěkně rovnou od plic, když se mu zorničky rozšířily překvapením, brada poklesla, zapomněl, že jeho židle není zrovna ve stabilní poloze , vyjekl, a jak se při pádu snažil čehokoli zachytit, strhl s sebou i svojí povedenou sousedku.
"Prásk!" Rozlehlo se učebnou a přísahala bych, že jsem slyšela tlumený zaskučení a dost peprný tichý nadávky. Když se usadil prach a já zvedla vysmátýho Jonase z lavice, abych vůbec něco viděla, naskytl s mi úžasný pohled. Bill ležel rozpláclej na zádech, barvou v obličeji mohl konkurovat přezrálému rajčeti a rukama se křečovitě držel v rozkroku. Tam mu nejspíš vrazila loktem blondýna, když se snažila zbrzdit pád. Ta byla snad ještě červenější než on a bylo na ní vidět, že by se teď nejradši vypařila.
"Krávo!!! Dávej pozor!" Vyjekl Kaulitz, když při pokusu o zvednutí se vrazil hlavou do její.
"P - promiň," vykoktala a opatrně mu pomohla na nohy. Místo poděkování ji změřil pohrdavým pohledem, pak se otočil na mě a škleb zopakoval. Hmmm... takže mě poznal...
"Můžu si dojít na toaletu?" Zeptal se.
"Dejte ale cestou pozor, jste určitě ještě zamotaný z toho pádu! Víte co? Já s vámi někoho pošlu!" Baba jedna... ale... on je slavnej, no... "Tak třeba tady slečna, taky byste potřebovala na vzduch!" Kurva! Sakra! Do prčic!!! To se může stát jenom mně!!!
"Nemohl by jít někdo jinej... třeba nějakej kluk?" Pokusila jsem se o záchranu.
"Ne, jen běžte!" Zamítne. No... pěkně děkuju, horší už to snad nebude! Tak mi nezbude nic jiného, než se pomalinku zvednout a vykročit vstříc jisté bolestivé smrti.
Supeer, baví mě to a jsem zvědavá jak tobude pokračovat :o) Tak mazej psát další díl ;)