Asi ne příliš povedenej a už vůbec ne dlouhej dílek. Ale když se nedaří, co se dařit má...
***
"No super," ušklíbnu se . Stojím na nábřeží rozvodněného Labe, vedle mě se povaluje nacpaná odrbaná taška a ve zpocené ruce křečovitě svírám mobil. Až teď mi docvaklo, co se vlastně stalo, co všechno máma řekla, co všechno jsem v návalu zlosti navykládala já sama.
"Ona mě vyhodila?" Šeptám si udiveně a nemám sílu vnímat hrstku lidí, kteří mě zvědavě pozorují. Tak teď je to v pr... Kde budu spát? Co budu jíst? A vůbec... měla jsem k takové scéně důvod? Určitě měla. Ale co když... V hlavě mám tisíce otázek a odpověď na ně žádná. Z vířících myšlenek se mi zamotala hlava a rychle jsem sedla na nejbližší lavičku.
"Skvělý, Sab, teď přemýšlíš!" Okomentuju svoje chování a dál okázale ignoruju okolní bezostyšné čumily. Mám já to ale život, fakt...
Narodila jsem se téměř před šestnácti lety, tady, v slavném Magdeburgu. Máma, která mi milostivě (prý pro moje vlastní dobro) odmítla sdělit, kdo že to byl můj otec, mě pojmenovala Sabina Gabriela. Jak odporný. Už odmalička jsem chtěla být jiná než ostatní a jako jedné z mála se mi to i podařilo. Oblíkám se zásadně do černé, růžové a bílé, čtu ne zrovna obvyklé knížky a poslouchám mystickou hudbu. A to se mámě očividně moc nelíbí, ale její nadávky na tom nikdy nic nezměnily a ani nezmění. Ve škole mi to odjakživa moc nešlo, jediné, co jsem akceptovala, byla němčina, biologie a hudebka. A maminka to prostě nemohla přenést přes srdce. A teď, po těch příšerných třídních schůzkách, už to nevydržela...
Něco slaného a horkého mi steklo po tváři. A znovu. A najednou jsem se neovladatelně třásla pod návalem zoufalství a z očí se valily nezadržitelné proudy slz. Mě, která jsem naposled plakala ve školce a šťastně přihlížela tomu, jak o mně spolužáci tvrdí, že nemám srdce, nemám city...
"Proč já?" Vzlyknu do temného šumu neklidné řeky a troubení spěchajících nákladních aut. "Proč..."
"No super," ušklíbnu se . Stojím na nábřeží rozvodněného Labe, vedle mě se povaluje nacpaná odrbaná taška a ve zpocené ruce křečovitě svírám mobil. Až teď mi docvaklo, co se vlastně stalo, co všechno máma řekla, co všechno jsem v návalu zlosti navykládala já sama.
"Ona mě vyhodila?" Šeptám si udiveně a nemám sílu vnímat hrstku lidí, kteří mě zvědavě pozorují. Tak teď je to v pr... Kde budu spát? Co budu jíst? A vůbec... měla jsem k takové scéně důvod? Určitě měla. Ale co když... V hlavě mám tisíce otázek a odpověď na ně žádná. Z vířících myšlenek se mi zamotala hlava a rychle jsem sedla na nejbližší lavičku.
"Skvělý, Sab, teď přemýšlíš!" Okomentuju svoje chování a dál okázale ignoruju okolní bezostyšné čumily. Mám já to ale život, fakt...
Narodila jsem se téměř před šestnácti lety, tady, v slavném Magdeburgu. Máma, která mi milostivě (prý pro moje vlastní dobro) odmítla sdělit, kdo že to byl můj otec, mě pojmenovala Sabina Gabriela. Jak odporný. Už odmalička jsem chtěla být jiná než ostatní a jako jedné z mála se mi to i podařilo. Oblíkám se zásadně do černé, růžové a bílé, čtu ne zrovna obvyklé knížky a poslouchám mystickou hudbu. A to se mámě očividně moc nelíbí, ale její nadávky na tom nikdy nic nezměnily a ani nezmění. Ve škole mi to odjakživa moc nešlo, jediné, co jsem akceptovala, byla němčina, biologie a hudebka. A maminka to prostě nemohla přenést přes srdce. A teď, po těch příšerných třídních schůzkách, už to nevydržela...
Něco slaného a horkého mi steklo po tváři. A znovu. A najednou jsem se neovladatelně třásla pod návalem zoufalství a z očí se valily nezadržitelné proudy slz. Mě, která jsem naposled plakala ve školce a šťastně přihlížela tomu, jak o mně spolužáci tvrdí, že nemám srdce, nemám city...
"Proč já?" Vzlyknu do temného šumu neklidné řeky a troubení spěchajících nákladních aut. "Proč..."

Co že je na tom nepovedenho? he? čekám.... :o)